NENÍ ČAS ZTRÁCET ČAS!

Není čas ztrácet čas. Tuhle větičku mám ráda, je taková hravá a ráda ji používám. Zároveň pro mě ale má i tu důležitou hloubku toho, že vím jaké to je, když je člověk tak nějak nedobrovolně zastavený či paralyzovaný. Kdy v určitém životním období není schopen udělat krok žádným směrem a zůstává trčet na jednom místě. Zůstává na místě, kde mu není dobře a místo cesty před sebou vidí jen bahno, které je stále hlubší a tmavší. Dneska už ale taky věřím tomu, že i když cestu nevidíme, tak tam někde je a já jí budu vždycky znovu a znovu hledat. Ať už s někým nebo i sama. Nemá smysl čekat...nemá smysl ztrácet čas a čekat na "až"...ten čas "mezi" totiž nic neřeší a nikdo nám ho nevrátí.

Možná i proto se mě dotýká, když na sociálních sítích narážím na opakující se otázky: "Proč se mi tohle pořád děje? Proč se to nemění? Proč ty léky nefungují?". Tohle se mnou rezonuje. Protože i já jsem v podobné situaci byla. V situaci, kdy jsem z mého úzkostného prožívání neviděla žádnou cestu. V situaci, kdy jsem byla přesvědčená, že to takhle bude už napořád. 

A ono to není špatně. Je to součást procesu. To k psychickým problémům prostě patří. Je v pořádku v určitou chvíli nevědět, být ztracený/á, rozpadnout se. Ne náhodou se tahle fáze označuje jako "fáze pohlcení nemocí". 

Zároveň je to ale i fáze naděje. A právě naděje, ať už je velká i třeba jenom jako zrníčko prachu, je základní stavební kámen pro to, abychom se mohli pohnout dál. Abychom se mohli zvednout a udělat první krok. A to je to důležité!

Bez naděje není cesta! 

A možná právě proto ve mě tohle téma rezonuje i z druhé strany. Z určité odevzdanosti, se kterou někdy ke své vlastní situaci přistupujeme. Z hledání rychlých a jednoduchých řešení. I z toho neustálého chození v bludném kruhu, s klapkami na očích a z čekání na to, až mě někdo zachrání, až to někdo vyřeší, až se někdo nebo něco změní. Čekání na "až", které ale nefunguje a ani fungovat nemůže. Bez energie, kterou do změny vložíme, změna zkrátka nepřijde.

Ale já tomu vlastně rozumím. 

I já jsem chtěla, aby mě někdo zachránil. A ani mé "ztracené" období nebylo krátké. Trvalo několik let. A myslím, že právě ta doba mi stále dokola ukazovala to samé. To, co jsem z nějakého důvodu nechtěla nebo nebyla schopna vidět. To, že pokud se nepohnu já, nepohne se nic. Že i když mě budou ostatní tahat sebevíc, nic se nezmění, dokud se nepostavím na nohy a nepůjdu vedle nich.

Možná se tyhle řádky nečtou úplně lehce. Možná, že někoho dokonce popudí nebo naštvou. A pokud ano, je to v pořádku. I vztek může být začátek. Může být tím palivem, které nás rozhýbe či probudí. Může nám dodat energii, kterou jsme ztratili.

Naděje je víra. Třeba taková tichá víra v to, že někde existuje něco lepšího. A abychom se k tomu mohli vydat, musíme se pohnout. A na to opravdu není čas čekat.

Život je někdy velmi skoupý, uplynou dny, týdny, měsíce a roky, aniž člověk zažije něco nového. Ale pak se otevřou dveře a do nich se vřítí lavina. V jednu chvíli nemáte nic a najednou máte víc, než dokážete přijmout. - Paulo Coelho -

Úzkost neodejde sama, protože sama ani nepřišla. 

Úzkost není virus, který nám někdo předal. A proto na ní často "prášek" funguje jen jako plachta, kterou se překryje. Jenže je jen otázka času, kdy si zase najde cestu ven. A pokud díru, kterou vykoukla, zase jenom přelepíme, udělá si jí vedle. Potom je otázka, jestli má cenu "lepit" nebo pořádně prozkoumat díry, které po ní zbyly. 

Není to cesta na týdny, spíš na měsíce nebo roky. Za mě je to ale pořád cesta, která mi v tom všem dává největší smysl. Cesta, která mi ukázala, že život není jenom krásný, i když ho většina z nás takový prostě chce. Život umí i bolet, i to k němu patří. Život přináší situace, kterým často vůbec nerozumím, ale to neznamená, že jsem hloupá nebo neschopná. Život je výzva a dobrodružství a i proto ho mám ráda.

A proto mám potřebu se vyjadřovat k opakujícím se dotazům na sítích. K tomu, jestli je lepší tenhle nebo tamten lék, k tomu, jestli se na úzkosti čerpá invalidní důchod nebo k tomu, kdy ty obtěžující úzkosti vlastně skončí. 

Začnou se měnit ve chvíli, kdy uděláte první krok. 

Vy! Sami za sebe.

A na to opravdu není čas čekat.

- lm -