NEKLID I ZKLIDNĚNÍ...

     Taky máte někdy pocit, že husté mlhy nebo černé tmavé mraky úplně pohltily nebe? Že i to sluníčko se někde mezi nimi ztratilo a nemůže najít cestu, jak se z té tmavé mlhoviny vymotat? Takový ten pocit, že to prostě zkouší různými cestičkami, že kličkuje, běží, zpomaluje, přemýšlí, snaží se jak blázen, pak zase povolí, zvolní a říká si: "Dobrá, tak dneska to prostě nevyjde, snad bude zítra lépe!" A ono není...i další a další den se ty mraky plné šedého prachu přiženou zase... Je to obrovsky frustrující a unavující pocit!

     A právě v takových chvílích je vážně těžké v sobě každý ten den najít sílu alespoň na to, aby člověk věřil, že ten další už bude o něco lepší, veselejší... Že i to sluníčko tu cestu najde a zase alespoň občas vykoukne mezi těmi mraky a pohladí, usměje se a řekne Vám, že bude zase dobře a hezky! Někdy je dobré tohle prostě slyšet, někdy možná člověk nepotřebuje nic jiného, než aby ho někdo obejmul, pohladil, chytl ho pevně za ruku a řekl mu: "Neboj se, bude zase dobře. Všechno bude zase veselejší!" Někdy to vážně stačí k tomu, aby jsme mohli, na té naší cestě, udělat zase alespoň jeden krok dopředu a zase se o nějaký kousek posunout.

     Mám teď za sebou několik hodně neklidných dnů. Dokonce i dnů, kdy jsem žádné sluníčko neviděla a možná i několik okamžiků, kdy jsem zase nevěřila, že ještě někdy vyjde. Ale už taky několik dní, kdy jsem znovu mohla nastavit tvář těm žlutým paprskům a nechat se od nich hýčkat. Dalo by se říci, že se přes to "moje nebe" prostě přehnala bouřka (a nebyla to Sabina :). Kdo ví, jak se vlastně jmenovala!? Ale já jí pojmenovávat vlastně ani nehodlám, nemám tyhle bouřky ráda a proto si žádné jméno nezaslouží!

JEN BOUŘKY A VLNY DÁVAJÍ MOŘI DUŠI A ŽIVOT.

- LANGSTON HUGHES -

     Čím dál víc si ale uvědomuju, že každá "MOJE" bouřka, je vlastně jiná. Určitě jsem zažila bouřku, které jsem se strašně bála, nebo bouřku, před kterou jsem se pokoušela schovat, některou jsem určitě třeba zkoušela i ignorovat, dělat, že prostě není. Určitě byly bouřky, které jsem tak trochu očekávala, ale i bouřky, které mě překvapily naprosto nepřipravenou... A i tato poslední bouřka byla zase úplně jiná. Byla divně dlouhá, byla nepříjemná, přinesla s sebou spoustu myšlenek, mraky pocitů...taky pršelo, ale ne zase tak moc, jak by bylo potřeba... Bála jsem se jí, ale teď, když už tu není, tak vlastně vím, že nebyla tak moc intenzivní. A taky vím, že tentokrát mě vlastně vůbec nenapadlo se před ní schovávat. Dokonce si myslím, že tentokrát jsem tam jen tak stála a přemýšlela, co mi chce vlastně říct.

     Říká se, že po bouřce se pročistí vzduch. A asi jo, něco na to bude. I mě se zase už daleko lehčeji dýchá a mezi bílými mráčky často zahlédnu i modré nebe. A hlavně to slunce, které potřebuju k tomu, abych si řekla, že už je zase vlastně docela příjemně :) Tahle bouřka mi přinesla zase trochu větší přijmutí toho, že bouřky prostě budou, že bez bouřky bych si možná tak moc nevážila toho, že mi je už často i tak moc hezky. A možná větší pochopení toho, že když potřebuju slyšet, že BUDE DOBŘE A LÍP, že si o to prostě můžu říct.  A že si můžu říct, že zrovna teď NECHCI MLUVIT, NECHCI O NIČEM PŘEMÝŠLET, že teď potřebuju jenom PEVNĚ OBEJMOUT a pořádně si ZABREČET!

     Vlastně mám ráda ten čas po bouřkách, kdy přijde to zklidnění a kdy si řeknu, že je to pryč a že teď už může být zase třeba chvíli hezky.