...NEDOKONALÁ...

Asi jsem vždycky toužila po tom být DOKONALÁ. Ne jen "tak trochu", ale ÚPLNĚ a BEZ KOMPROMISŮ. Byla jsem totiž přesvědčená, že až ta chvíle přijde a já budu ÚPLNĚ DOKONALÁ, pak už nebudu tak sama. Že AŽ SE TO STANE, konečně si někdo všimne, že jsem tady a BUDE MĚ MÍT RÁD...

POKUD HLEDÁTE DOKONALOST, NIKDY NEBUDETE SPOKOJENÍ...

- Lev Nikolajevič Tolstoj -

Někdy si tak říkám, KDE se v člověku vezme tak neskutečná TOUHA PO DOKONALOSTI? Kde vzniká? Co se musí kde zasít, aby tahle NEKONEČNÁ začala pučet a aby jsme se nakonec v té změti jejích výhonků, šlahounů a větví TŘEBA I ÚPLNĚ ZTRATILI?! Touha po dokonalosti MÁ NESKUTEČNOU SÍLU a je to jedna z tužeb, která klidně DOKÁŽE I ZABÍT. Mě naštěstí nezabila, ale volně se pohybovat a volně dýchat mi v tom jejím sevření tak úplně nešlo.

Co je vlastně DOKONALOST?! Definice dokonalosti hovoří o tom, že se jedná o NĚCO ÚPLNÉHO, něco co už NEMŮŽE BÝT LEPŠÍ. Něco co nejde vylepšit, protože už zkrátka není co zlepšovat. A tak si tu teď tak pohrávám s myšlenkou, JAKÉ BY TO VLASTNĚ BYLO, kdybych se jednoho dne vážně STALA DOKONALOU?! Kdybych se stala ženou, která je opravdu dokonalá, na které už prostě nejde nic vylepšit?! Moje fantazie je poměrně divoká a přináší teď do hlavy nejrůznější obrazy, ale víte co? Já po prvních pár vteřinách vlastně vím, že by mě ASI NIČÍM NEOSLNILA. A víte proč? Ona by pro mně totiž NEBYLA VŮBEC ZAJÍMAVÁ! 

MOŽNÁ by byla krásná, měla nádhernou postavu, dlouhý nohy, a to bych jí určitě i chvíli záviděla. MOŽNÁ by byla neskutečně CHYTRÁ, VTIPNÁ a OKOUZLUJÍCÍ. MOŽNÁ by pro ní nebyl problém mluvit o svých názorech před davem lidí a přijímat pochvaly i kritiku bez mrknutí oka a bez nepříjemného mravenčení v zádech a břiše. MOŽNÁ BY JÍ VŠICHNI OBDIVOVALI, a MOŽNÁ by na svých sítích měla miliony sledujících, tisíce laiků, srdíček, sdílení a komentářů...ale MĚ BY ASI FAKT ALE BRZO OMRZELA. Ta její  předvídatelnost, nějaká očekávatelnost, bez možnosti se posouvat někam dál, bez překvapení, které si ve své dokonalosti přece nemůže dovolit...a k čemu taky, když už není kam dál...A PŘESTO JSEM TAKOVÁ CHTĚLA BÝT!

DOKONALOST MÁ JEDNU VÁŽNOU VADU...JE NUDNÁ.

- William Somerset Maugham - 

Vlastně jsem se ve svém životě hodně ČASTO CÍTILA (a vlastně pořád cítím) HODNĚ SAMA. I když fyzicky to nikdy tak nebylo a kolem mě byla vždycky moje rodina...ať už to byla máma, babička nebo táta...brácha, tety a strejdové, kamarádi a děti z vesnice, se kterýma jsem jezdila na kole, hrála fotbal, stavěla bunkry někde v křoví...nebo pak manžel a pak dcera...tak I PŘESTO jsem se z NĚJAKÉHO ZVLÁŠTNÍHO DŮVODU CÍTILA (a cítím) OPUŠTĚNÁ.  A STÁLE DOKOLA zažívám zvláštní a hodně BOLESTIVÝ POCIT toho, ŽE MI V ŽIVOTĚ ZKRÁTKA NĚCO CHYBÍ. Že jsem MĚLA DOSTAT to pověstné "NĚCO", co jsem nedostala. A až v posledních pár letech, kdy se na sebe, svůj život a prožívání dívám i skrze psychoterapeutická sezení, tak mi dochází, že JSOU VĚCI, který když NEDOSTANETE V TU URČITOU CHVÍLI, kdy je fakt NUTNĚ POTŘEBUJETE, tak MOŽNÁ už nikdy NEDOPOTUJÍ tam, KDE BY BYLI POTŘEBA...a to ani ve chvíli, kdy vám je někdo přináší až pod nos, třeba i na stříbrném podnose.

Vlastně mě to hodně bolí a pořád se mi s touhle myšlenkou NECHCE TAK ÚPLNĚ SMÍŘIT, ale o to víc mi dává smysl ta moje touha po dokonalosti, o které jsem hovořila na začátku. Touha po tom BÝT PERFEKTNÍ. Protože když budu přece dokonalá a chytrá...a ještě třeba taková a nebo maková..., TEPRVE PAK si mě může někdo všimnout, TEPRVE PAK můžu někoho zaujmout, TEPRVE PAK mě budou mít rádi a TEPRVE PAK se přece NEBUDU CÍTIT SAMA A OPUŠTĚNÁ.

A tak jsem to ZKOUŠELA, POŘÁD DOKOLA..."nestačí, že mluvím podobně jako ostatní?...dobře...tak se začnu oblíkat jako ostatní...taky to nestačí?!...fajn...tak si začnu kupovat věci jako ostatní!...pořád ne?!...dobrá...tak se začnu malovat...hubnout...začnu číst jinou literaturu...poslouchat jinou muziku...chodit na diskotéky, na víno, kafe, začnu cvičit, běhat, lyžovat...přestanu mít svůj názor, přece když budu papouškovat to, co říkají ostatní, tak už to snad musí přijít?!" NEPŘIŠLO! Jediné co přišlo byla jen obrovská frustrace z toho, že NEJSEM DOST...pro nikoho...ale taky, že NEJSEM DOST PRO SEBE. Jsem ráda, že jsem to zahlídla.

Dlouhou dobu jsem netušila, že běžím jako křeček v kolečku a ta moje snaha být lepší a lepší vede jenom k tomu, že ztrácím síly a PŘEDEVŠÍM SAMA SEBE. Dneska, když se na to dívám zpětně,  těma dnešníma očima, tak JE MI TÉ HOLKY HROZNĚ LÍTO. Jsem na ní zároveň ale taky STRAŠNĚ PYŠNÁ, protože přiznat si, že dělám všechno pro to, aby mě měl někdo rád a že jsem ochotná při tom všem možná i úplně potlačit sama sebe a možná se nakonec i úplně SAMA SOBĚ ZTRATIT, to není jednoduchý. Jsem ráda, že jsem v sobě NAŠLA TOLIK ODVAHY na to SI TO PŘIZNAT, protože někde TAM jsem to taky MOHLA ZAČÍT MĚNIT. Někde TAM jsem si uvědomila, že když si já SAMA SEBE NEBUDU VÁŽIT a když SAMA SEBE NEPŘIJMU takovou jaká jsem, že žádná Lída nebude existovat. A to bych sama sobě nikdy neodpustila.

NAŠE NEDOSTATKY JSOU TO, CO NÁS DĚLÁ DOKONALÝMI PRO JINÉ.

- Jane Austen -

A TAM NĚKDE jsem JÍ ZAČALA POTKÁVAT. Tu ženskou, která si dává ty VELKÉ CÍLE, která NA SEBE TLAČÍ a pracuje na 150% a většinou zastaví až ve chvíli, kdy se zhroutí, protože TA ZEĎ, která je před ní a do které to v plné rychlosti napálila, je zkrátka MOC TVRDÁ. Nebo tu ženskou, která se chce ve společnosti pořád STÁVAT NEVIDITELNOU, protože NEVÍ jak se má chovat, co má říkat, jak se tvářit, jak se obléknout... Tu holku, která sama sobě častěji SPÍŠ NEVĚŘÍ NEŽ VĚŘÍ, protože PROSTĚ NENÍ DOST...krásná, chytrá, zajímavá, komunikativní, úspěšná, kreativní, vzdělaná a tak...zkrátka NENÍ DOKONALÁ. Jmenuje se Lída.

NEPOTŘEBUJI BÝT DOKONALÁ K TOMU, ABYCH SE MĚLA RÁDA.

- Rita Skrein -

JE TO TAK. JSEM NEDOKONALÁ. Učím se, mít se ráda a přijímat se se vším, co ke mě patří. VĚTŠINOU SE MI TO DAŘÍ, ale pořád jsou dny a někdy i delší období, kdy je to pro mě hodně těžký. Umím na sebe NESKUTEČNĚ TLAČIT a dokola si PŘIPOMÍNAT SI SVOJÍ NESCHOPNOST, to ŽE NEJSEM DOST. To jsou dny, kdy není dobře mě a většinou ani lidem okolo mě.

Ale je i spoustu dnů a období, kdy jsem NA SEBE VÁŽNĚ HODNÁ. Kdy si sama sebe vážím a pečuju o své nedokonalosti. Kdy si říkám, že je stejně nikdy neopečuje nikdo lépe než já sama. NEDOKONALOST je zkrátka TO, co nás dělá JEDINEČNÝMI, co nás ODLIŠUJE OD OSTATNÍCH. NEDOKONALOST je taky TO, co nás NUTÍ NA SOBĚ stále PRACOVAT a posouvat nás někam dál. 

NEDOKONALOST je cesta...a CESTA JE CÍL...a to mi dává smysl!

A co říci na závěr?! Snad jen to, že moje NEDOKONALOST rozhodně nemůže za mé pocity osamocení a smutku a že to, že se budu snažit být DOKONALÁ a PERFEKTNÍ na těchto pocitech vůbec nic nezmění. NEPATŘÍ TO TOTIŽ VŮBEC K SOBĚ, i když jsem si to dřív myslela. 

Moje pocity SAMOTY A OSAMOCENÍ patří zkrátka ke zraněním, které si v sobě ZATÍM STÁLE NESU a které čas od času pořád krvácí...a já POŘÁD VĚŘÍM, že i tohle zranění někdy VYLÉČÍM. Moc bych si to přála.