NECHTĚJ ABY SE TI CHTĚLO. POČKEJ, AŽ SE TI BUDE CHTÍT!

     Taky se Vám někdy stane, že třeba brouzdáte po netu, nebo jen tak prohlížíte nějaký časopis, noviny nebo knížku a najednou je tam slovo, obrázek, věta, citát, který tak nějak "mluví" přímo na Vás?! Který jakoby říká: "Jo, jo...na Tebe mluvím...tak poslouchej!"

     Mě se to stává, jsou to takové zvláštní okamžiky, ze kterých mám ale vlastně spíš radost. Jsem ráda, že je vnímám a že si jich dokážu všimnout. Pro mě je to něco takového trošku posvátného nebo spíš IKONICKÉHO, to je možná výstižnější. Jsou to dokonce často chvíle, kdy začnu plakat nebo ve mě naopak probudí nějaké odhodlání, sílu, donutí mě jednat. Popostrčí k něčemu, o čem přemýšlím a nevím co s tím... Pomáhá mi to, dává mi to smysl. Možná by v tom nikdo jiný žádný smysl neviděl a řekl by, že tyhle věci jsou jen náhody, které se prostě dějou. Ale já věřím že ne, že jsou chvíle a okamžiky, kterým je potřeba naslouchat a vzít si z nich to, co člověk zrovna potřebuje...hledat to v nich.

     Dnes ráno se mi stalo něco podobného. Okamžik, který mě zastavil a donutil mě přemýšlet, přiznat si, pokusit se přijmout a vlastně mě i donutil se usmát. Měla jsem divokou noc, ráno mě čekala poslední zkouška v prvním semestru mého studia na vysoké škole, abych si mohla říct, ok...mám hotovo! Divoká ve smyslu, že včera jsem celý den ležela ve skriptech sociální politiky a ono to tak nějak přešlo i do mých snů. Studovala jsem celou noc, několikrát jsem se i probudila a jen jsem zase zavřela oči, zase tam byla sociální politika, paragrafy, zákony a hlavně pocit, že v tomhle se nemůžu nikdy vyznat. Tak jsem na to pro jistotu hned po ránu vlítla, myslím na tu sociální politiku a zvládla i ten poslední test a pak jsem si vážně mohla říct...OK, MÁM HOTOVO!

     Zalezla jsem zpátky do postele s pocitem, že jsem na sebe nějakým zvláštním způsobem hrdá a pyšná a že jsem sama sebe vlastně docela hodně překvapila. Vzala jsem si do ruky telefon, otevřela prohlížeč a přečetla si tohle:

NECHTĚJ ABY SE TI CHTĚLO.

POČKEJ, AŽ SE TI BUDE CHTÍT!

     Jak říkám, jsou chvíle, který jsou nějakým způsobem IKONICKÝ a tahle mi tak přišla. Od začátku, co chodím na terapii se snažím, snažím se strašně moc. Snažím se, protože chci žít život, ve kterém mi bude dobře, ve kterém mi bude pěkně a ve kterém budu spokojená. Dřív jsem říkala, že chci být šťastná, ale slovo spokojená myslím víc vystihuje, to co chci. A já od začátku CHCI, CHCI strašně moc a chci HNED! A když to nejde, je problém.

     Ale možná větší problém je, když vím, že BYCH MĚLA CHTÍT nebo když si myslím, že ODE MĚ OČEKÁVÁ NĚKDO JINÝ, že BYCH MĚLA CHTÍT. A ve mě se v tu chvíli sepnou nějaké zvláštní senzory, které mi dají jasný příkaz: "Tak teď chci, aby se mi chtělo, protože to se ode mě teď čeká, to ode mě teď chtějí, tak šup, šup!" A když to nejde, je problém.

     Kdo ví, jestli "TO či ONO" po mě vůbec v tu chvíli někdo chce a upřímně, ani já sama kolikrát nevím, jestli já chci "TO" co dělám. Někdy není vůbec jednoduchý se v tom vyznat. Někdy VÍM, že CHCI, vím i CO CHCI, jen nevím kudy se k tomu vydat, jak se k tomu dostat, jestli budu mít dost odvahy a síly "TO či ONO" udělat. NĚKDY NEVÍM VŮBEC NIC, JEN TO, ŽE JSOU VĚCI NĚJAK ŠPATNĚ!

     A někdy prostě zrovna tyhle věci řešíte, nějaký hlas ve vás řeší, jestli "TO ONO" opravdu chcete, jestli "TO ONO" děláte pro sebe a proč, jestli "TO ONO" tam opravdu je a jestli je to tak, jak si myslíte, že to je. Někdy někdo něco řekne a vy o sobě začnete pochybovat. O tom, jestli "TO ONO" je tak v pořádku, jestli na to máte, jestli to zvládnete, jestli jste na to ta pravá, jestli ve vás vlastně někdo věří...je spousta jestli...

     A pak přijde ten IKONICKÝ okamžik, kdy si přečtete dvě věty, které do toho všeho nějak zapadají a kdy si říkáte, že možná jen musím chvíli počkat na nějaký další IKONICKÝ nebo, jak říkala minule moje terapeutka MAGICKÝ okamžik, který mi řekne: "DOBŘE, TAK SE NADECHNI A JDEME NA TO. UŽ JE ČAS. JÁ CHCI!"

....snad mi alespoň trochu rozumíte... :)