MAMI...KUP MI ŠTĚNĚ!!!

     Mami....prosíííím, kup mi štěně! Věta, kterou snad alespoň jednou v životě uslyší každá máma. A ani mě, nebo spíš NÁM, se tahle věta a tohle velký dětský přání nevyhnulo. Musím se přiznat, že jsem tomuhle přání opravdu hodně dlouhou dobu odolávala. Jsem totiž holka z vesnice a psa jsme měli vždycky jenom venku na dvorku. A asi proto mě ta představa "gaučákovýho" pejska vlastně i docela děsila.

     Představa psa v bytě..., psa na gauči... a nebo, a to je pro mě asi úplně nejdivočejší představa...psa v posteli..., tak to bylo to, co mě od toho všeho odrazovalo. Navíc chlupy, ťapky, loužičky, bobky, rozkousané všechny možné věci... A pak samozřejmě ta obrovská starost a ještě větší závazek. Tak to je asi to, co jsem si říkala, že do svého života teď rozhodně nemůžu potřebovat.

     Na druhé straně bylo to nadšení naší, teď už skoro jedenáctileté dcery, vždycky když mi ukazovala nějakou novou fotku štěněte, kterou objevila někde na internetu a její nekonečná fantazie, co všechno by s takovým krásným štěněčím kamarádem mohla zažít. A ať už za to mohlo cokoli, ať už to byla právě ta její dětská fantazie, to její nadšení, ty krásný štěněčí očička ze všech těch fotek, ty roztomilý chlupatý kuličky, kterým se těžko odolává...nevím. Každopádně i ve mně se nakonec něco probudilo a když mi jednoho dne ukázala fotku bílý chlupatý kuličky, s krásnýma, ale tak zvláštně smutnýma černýma očima, tak jsem najednou tak nějak věděla, že jestli tohle stvoření bude "holka", tak že bude naše. :)    

   "A tak", jak řekla moje milá kolegyně v práci, "...teď už jste čtyři" :) Asi jsem si to takhle úplně nepředstavovala, ale svým způsobem má pravdu. Najednou je tu nový člen rodiny! Je bílá, chlupatá, má čtyři nohy a neuvěřitelně krásný a už i hodně veselý černý očička. Jsou jí už skoro tři měsíce a zatím nás ale vůbec neposlouchá... Jo a jmenuje se BETTY. A teď zrovna leží na zemi u mých nohou, hlídá mě a odpočívá, zřejmě po náročném dni... :)

     Ke všem mým představám, které se zatím naplňují, tedy kromě chlupů, které bišoni nepouštějí a kromě psa v posteli, kam prostě nesmí, přibylo ještě spoustu dalších věcí, o kterých jsem tehdá vůbec nepřemýšlela. Třeba noční chození ven, kde je zatím pořád zima a to mě i Betty, nebo koupání, fénování, česání, stříhání...a já nevím co ještě.

     Zároveň ale i ta upřímná radost a nadšený sprint přes celou zahradu, když přijedu domů z práce, nadšené poskakování, když jí připravujeme jídlo, ranní štěkání, když se nikomu nechce vylézt z pelechu a jít s ní na zahradu, vrtění ocáskem, když si chce hrát, mazlení, škádlení...láska :)    

     Toho rozhodnutí, pořídit si psa, zatím nelituju, i když ho máme krátce a všechno to teprve určitě přijde. Je krásný sledovat, jak se o ní Lucka stará, jak se s ní mazlí, jak spolu koukají na telku a dokonce i to, jak bez odmlouvání jde a uklidí po ní tu loužičku nebo i bobek. Nedělám si iluze, že to tak bude vždycky, ale když si člověk pořizuje psa, není to jenom kvůli tomu, že ho chce jeho dítě. Nebo by alespoň nemělo být. Protože každému rodiči musí být dopředu jasný, že ta hlavní starost a zodpovědnost je hlavně na něm. A asi proto jsem se tomu pořád tak bránila a říkala si, že mít doma zvíře bych nezvládla nebo že teď se to ještě nehodí, že na to není ta správná doba. Ta správná doba by možná nebyla nikdy a někdy je potřeba udělat krok do neznáma a přestat se bát. A já jsem za tenhle chlupatý krok vážně ráda a nemůžu se dočkat, až nám trošku povyroste a budu jí moct brát na ty svoje procházky. To je vážně to, na co se obrovsky těším.

     A naše Lucka? Ta si to užívá a vlastně díky tomu bláznivýmu "covidu" s ní teď může trávit spoustu času a poznávat, že pejsek není jenom na mazlení, ale že je to vážně starost a i celkem dost práce. A že pejsek chce jít ven, má hlad a žízeň a že je potřeba jí učesat a nebo si s ní pohrát. Zatím to dávají obě docela dobře a to mi dělá radost.