...MÁM RÁDA...

     Snad nikdy v životě jsem tak často a tak moc nepřemýšlela o tom, co mám vlastně RÁDA. Je to zvláštní a upřímně, je to dost návykové :), hledat, potkávat a nacházet věci, které se mě nějakým milým a příjemným způsobem dotýkají. Které se mě dokonce často dotknou tak moc, že jenom tak sedím, koukám a z očí se mi koulejí slzy jako hrachy. Kdy mě ten pocit obrovského dojetí, pochopení a snad i přijmutí pohltí natolik, že chci zastavit čas a nechat se tím pocitem nekonečně objímat. Chtěla bych se do něj "zachumlat", jako do té nejjemnější deky, ze které už nikdy nechcete vylézt, protože je v ní teploučko, milo a zkrátka moc dobře.

     To je cesta SEBEPOZNÁNÍ - cesta po které momentálně jdu a kde zažívám celkem neuvěřitelné věci a hlavně pocity. Velké neprobádané území. Cesta, které věřím! Cesta, která mě má dovézt přesně tam, kam dojít potřebuju. Cítím lehkou nervozitu, nebudu tvrdit, že ne! Mám totiž pocit, že je to po dlouhé době poprvé, kdy nemám ty své kroky úplně pod svojí kontrolou. Kdy každý krok, který na téhle cestě dělám, je tak trošku "do neznáma" a kdy mi není dopředu jasný, jestli tam je pevná zem a nebo ne. To mé "staré" já by se už dávno vyděsilo a uteklo, uteklo někam na cestu, kde to zná a kde už jsem chodila. Kde se mi třeba tak nelíbilo, ale byla tam ta "JISTOTA", ten pocit toho, že si to můžu "POHLÍDAT". Bylo to ROZUMNÝ, PŘEHLEDNÝ A JASNÝ! Ale nebylo to OPRAVDOVÝ, rozhodně ne tak MILÝ, tak DOBRODRUŽNÝ a nebylo to tak moc MOJE!

     Sebepoznání, pochopení sebe sama, to bylo něco, co mě zajímalo už dávno před tím, než jsem se různými cestičkami a snad i nějakým řízením osudu dostala do psychoterapie. Ale nikdy mi to vlastně nedávalo moc smysl, všechny ty řeči o tom, jak je krásný potkat sama sebe, jak je osvobozující si něco dovolit, něco přijmout, něco pochopit...vůbec jsem netušila, jaká cesta může vést tímhle směrem, kde jí najít, jak se po ní vydat... A najednou po těch cestičkách chodím, sice za ruku, ale po svých vlastních nohou a připadám si jako Alenka v říši divů. Divím se, jsem překvapená, často si připadám jak malé dítě, které objevuje svět a ukazuje tím malým prstíčkem do dálky a pořád dokola se ptá: "Co to je?" A často mi dochází, že to jsem já, že to je můj život...

     A asi teprve až v této chvíli může člověk vidět a hlavně pochopit, co má vlastně tak moc rád a co ho dělá šťastným...a právě někde tady se teď nacházím. Jdu, rozhlížím se a zjišťuju, kdo je vlastně ta bytůstka, kterou konečně začínám mít tak moc ráda...

KAŽDÝ MÁME SVŮJ KLÍČ KE ŠTĚSTÍ...JEN NAJÍT TEN SPRÁVNÝ ZÁMEK!

     Nevím, co jaké míry je to pro Vás srozumitelné, ale lépe to asi teď zachytit neumím. Ráda bych Vám předala a tak nějak zprostředkovala pocity, které zažívám díky psychoterapii a co všechno si v ní člověk může nalézt. Ale jsou věci, a tohle je možná právě jedna z nich, které jsou těžko přenositelné a vysvětlitelné. Jsou věci, které si člověk prostě musí prožít, aby pochopil... :)