...MALOVÁNÍ...

     Maluju ráda...a chce se mi dodat...maluju dobře :)) Musím se přiznat, že malování jsem objevila díky terapii. Celý život jsem si říkala, že malovat neumím a tak jsem to ani nezkoušela. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu své obrázky někde prezentovat a někomu ukazovat.

     A právě to moje "malování nemalování" je taková dokonalá ukázka toho, co s takovým malým človíčkem, někde v mateřské školce, udělá to, když mu paní učitelka, od které to malé dítě očekává pochvalu, podporu a ocenění, jeho obrázek zkritizuje. Když té malé duši, která maluje srdíčkem a to co cítí uvnitř sebe pouští přes tu tužku, pastelku nebo štětec ven, někdo z "dospěláků" řekne, že to není pěkný a že takhle se to nemaluje. U mě šlo konkrétně o domeček, který se paní učitelce nelíbil a údajně mi létal ve vzduchu. A tak už mi někde, třeba ve třech nebo čtyřech letech, takhle zabouchla paní učitelka dveře k mému malování. Od té doby jsem se malovat bála a pokud jsem nemusela, tak jsem to neděla. Znovu malovat jsem začala až když se mi narodila Lucka a začala jsem malovat sluníčka, pejsky a nebo kočičky :) Ale vlastně mi to nešlo, chtěla jsem to mít totiž hlavně pěkné, opravdové a reálné, což nebylo a proto to, v mých očích, bylo špatně.

     Pak přišel velký boom relaxačních a antistresových omalovánek, malování podle čísel a já si nakoupila pastelky, fixy, gelovky a pustila se do toho. Začalo mě to bavit, ale bylo to "jen" vymalovávání. Bylo i hodně dlouhý období, kdy mě nebavilo nic a pastelky a omalovánky jsem třeba celý rok nevytáhla. A pak přišel tenhle můj blog, který možná za to všecno může. Za to, že jsem zase vzala do ruky tužku a zkusila něco namalovat. Strašně moc jsem totiž chtěla si k těm svým článkům nakreslit i nějaký úvodní obrázek, který by to všechno o čem píšu nějak zachytil. Lákalo mě to, ale já přece VĚDĚLA, že to neumím! A najednou, zrovna v tomto období, jsem dostala jako dárek vodou roztíratelné fixy. Chvíli jsem kolem nich chodila a pak je prostě rozdělala a zkusila, co se stane. Namalovala jsem lapač snů s barevnými pírky a víte co? Mě se to líbilo! :)

     A pak už to byl jenom krůček k tomu, zkusit zachytit těmi barvičkami i to, co se odehrává někde uvnitř mě samotné. Nějak vyventilovat pocity, které mě trápí a se kterými si nevím rady. Možná trošku ukázat, co za pocity a představy v sobě tak moc dusím, protože je neumím nebo se bojím a nebo stydím je nějak konkrétně pojmenovat a říct to nahlas. A ono to pomáhá. Něco to s člověkem prostě dělá.

     A tak maluju. Maluju když mi není dobře i když mám radost. Maluju si pro sebe, maluju, protože mě to baví. Zrovna dneska jsem po pracovním týdnu, kdy nemám na nic čas, byla vlastně strašně moc ráda, že venku prší. Udělala jsem si malovací odpoledne a malovala a malovala. A taky se u toho trošku soustředila na to, co u toho vlastně cítím? Byla tam radost. Radost že dělám to co chci, radost, že si mi daří nějaký můj obraz, který nosím v hlavě, převést na papír. Byl tam taky klid. Něco, čeho si moc vážím, protože můj vnitřní klid není rozhodně žádná samozřejmost. Bylo tam dojetí, trochu nadšení, hodně odhodlání, trochu smutku...bylo tam příjemný ticho! Myslela jsem na terapii, na mojí terapeutku, na spoustu věcí a slov, které říká ona mě a nebo já jí... Byla jsem tam já, sama se sebou a bylo mi hezky.

     A to mě taky naučila terapie. Podívat se na svoje pocity, když něco dělám. Podívat se na to, jak se cítím, když dělám něco, co mám ráda. Zkuste to taky, až třeba budete malovat, pojedete na kole nebo poběžíte někde krásnou přírodou, budete hrát na kytaru, okopávat zahrádku, procházet se s rodinou nebo ležet v obýváku na gauči a koukat na svůj oblíbený film nebo seriál...zkuste se zastavit a zamyslet se nad tím, co vlastně cítíte a proč děláte to, co děláte. Je to zajímavý a pozor, kolikrát odpovědět si není zase tak úplně jednoduchý.