MÁ TO SMYSL...aneb šije (skoro) celé Česko!

     Máme za sebou zhruba týden plný nejrůznějších omezení. Omezení, které asi nikomu z nás nejsou nijak milé, ale které jsou v této situaci prostě nutné. Alespoň tak to vnímám já.

     Zároveň se všemi těmito omezeními vnímám a cítím nepříjemné napětí, strach, mnohdy i lehkou paniku a vůbec spoustu nepříjemných pocitů. A to nejen sama v sobě! Vlastně toto všechno cítím i okolo mě. Vnímám a poslouchám všechny tyto obavy i u lidí, které se momentálně pohybují v mé blízkosti. Najednou si uvědomuji, že mnohdy existuje pouze jediné téma - koronavir a strach... Rozumím všem těm obavám, které slyším. A možná jim tak moc rozumím právě proto, že sama tohle všechno vnímám hodně intenzivně.

     Ano, já, sama za sebe, mám velký strach, mám velké obavy o sebe i o své blízké...možná i o život, možná i o budoucnost...

STRACH SEKÁ HLOUBĚJI NEŽ MEČE.

- GEORGE MARTIN -

     Možná mám najednou i velký strach, že ztratím i to, o co se tady celý rok tak moc snažím. Že mi tohle všechno může vzít tu mojí radost, to moje "malý" osobní štěstí, které někde uvnitř mě začalo klíčit a růst a které se tak snažím, ze všech svých sil, tak moc opečovávat. Najednou mám o něj velký strach.

     Na druhou stranu už mám možná teď i takovou fantazii, že si říkám, že je možná dobře, že něco takového přišlo až teď. V době, kdy už mám snad sama v sobě postavený nějaký základy, o které se dá už alespoň trochu opřít. A i když občas zazmatkuju a občas mám ještě strach se na ně úplně sama spolehnout, tak přísahám, že je cítím a že o nich moc dobře vím! Jen jim asi ještě tak moc nevěřím?! Ještě pořád se potřebuju chytnout taky něčeho jiného, abych to ustála. A jsem strašně moc vděčná, že tady tu oporu mám. Vlastně mě to neuvěřitelně dojímá a vím, že za tohle nebudu nikdy umět dost poděkovat!

     A tak se nebojte přiznat svým blízkým, že máte strach, že Vám teď z toho všeho vlastně není moc dobře a že možná teď najednou nevíte, jak to všechno máte zvládnout. Není to ostuda! Je to prostě přirozená reakce, je to normální, že se v takových chvílích bojíme o sebe, o naše blízké a máme strach z toho, co bude dál... Možná se Vám tím uleví, možná zjistíte, že i ostatní mají stejné obavy a strach jako vy a možná se na to najednou budete koukat trochu jinak.

     A možná si najednou i řeknete, že by jste chtěli i v tuhle chvíli, kdy jde všechno tak nějak "do háje", přiložit ruku k dílu a trochu nějak pomoci a být užiteční. A možná v sobě odhalíte i dovednosti, které jste do té doby považovali za nemožné. Tak jako já...

     Najednou jsem si uvědomila, že sedět doma a na něco čekat, je možná dobrá ochrana před virem, ale že by bylo asi lepší, začít něco dělat, nějak pomáhat. Tam, kde je to potřeba. Je spousta nabídek, jak třeba pomoci seniorům - dojít jim na nákup například. No jo, jenže to musíte ven, mezi lidi. A vy víte, že tohle by nešlo, že ten strach, který Vás momentálně ovládá, je prostě pořád větší, než to "uspokojení" z toho pomoci druhým. Možná to nezní hezky a tohle zjištění Vám ani neudělá radost, ale myslím, že i tohle je hodně důležitý si umět přiznat. Říct si: "Jo děvče, tak tohle nedáš, prostě to tak je! Musíš najít něco jiného!" A tak si říkáte, dobře...ale co teda!?

     Stačí se trošku rozhlédnout....a začnete si všímat, že lidi začínají šít roušky, kterých je všude velký nedostatek. Někdo už šije, někdo se nabízí, že taky může šít a postupně se strhne něco, co je ve své podstatě vlastně strašně milé, co je důležité... A tak najednou vidíte, že i v době, kdy má každý dost starostí sám se sebou si naše babičky, mámy, unavený maminy od dětí, ale i "mlaďoši" a všechny možný spolky a skupiny sednou k šicím strojům a začnou šít :) Začnou šít roušky pro sebe i pro ostatní a, světe div se, nic za to nechtějí. Chtějí jen pomoci tam, kde je to aktuálně tak moc potřeba a možná i mít pocit, že i v tuhle chvíli se dá něco dělat. Něco, CO MÁ SMYSL!

     A i mě se tenhle nápad zalíbil. Blbý je, že ale víte, že vy to vůbec neumíte. Že šití šlo vžycky někde mimo Vás... Nicméně, asi po dvou dnech přemýšlení jsem na půdě objevila látky, na internetu si našla návod na šití roušek, mamka dodala gumičky a hlavně šicí stroj a já, pod velmi nedůvěřivým pohledem mojí dcery usedla ke stroji a začala šít. Dobře, první rouška opravdu vypadala hodně bídně a po konstatování mojí dcery: "Mami, myslím že tohle fakt nedáš!", jsem, v potu tváře, ušila druhou, která už byla daleko lepší. A tak to začalo a od té doby šiju a šiju. A mám radost, že můžu pomoc tam, kte je to potřeba. A taky mám radost, že jsem zvládla něco, o čem jsem si myslela, že rozhodně není v mých silách.

     A tak si říkám: "No jo, a co když toho je víc?! Co když zvládneš i jiné věci, o kterých si myslíš, že na ně nemáš?! Kdo ví..."

     A tak chci jen říct, že je moc hezký, když se umí lidi spojit pro dobrou věc a když z toho vznikne něco co pomůže a co MÁ SMYSL.

     A tak chci asi PODĚKOVAT NÁM VŠEM, kteří si třeba najdeme tu chvilku a sedmeme k šicímu stroji jen proto, abychom si v tomhle blbým období pomohli.

     A nejde jen o šití...pomoc a odhodlání se cení na všech frontách a já všem lidem, kteří tohle dokážou moc tleskám a moc si jich vážím. Ať už je ta pomoc jakákoliv!

     Je fajn vidět, že je ještě pořád dost lidí, kteří tu umí být i pro druhé a nejen sami pro sebe. A ZA TO DĚKUJU VÁM VŠEM!