KLUBÍČKO...
Uteklo nám klubko nití,
uteklo nám klubíčko!
Pospěšte si! Kdo ho chytí?
Já? Nebo ty, kočičko?
Ne, nebojte se. Nezačala jsem opět veršovat. Jen mě tahle básnička z dětství zní od včerejška v uších. A protože se mi dnes tematicky vyloženě hodí, tak se o ní musím s Vámi podělit.
Tuhle básničku jsem často vyprávěla jako dítě a už jsem ani nevěděla, že jí vlastně pořád znám. Až včera, když jsem přemýšlela o pomyslném "zašmodrchaném" klubíčku se najednou otevřel v hlavě nějaký šuflíček a byla tady :) A tak na mě dýchlo zase kus dětství...naše velká hala s tmavě zeleným nábytkem a velkým kulatým stolem, kde stál v rohu takový ten starý magnetofon s páskama a s mikrofonem. I to, jak jsme právě do toho mikrofonu krásně recitovaly právě takovéto básničky a jak jsme si je potom s bráchou pouštěly. I to, jak jsme ty kotouče s páskama prstem zastavovaly a zpomalovaly a tím měnily ten náš hlas na někoho úplně jiného... Kdo by to řekl, co jedno takové zašmodrchané klubíčko v hlavě, spustí za vzpomínky....
A snad i díky tomu, těm vzpomínkám, je najednou to moje "pomyslné klubíčko" taky takové měkčí, možná mi je zase o kousíček sympatičtější, možná mě dneska rozčiluje o něco míň než včera a možná bych ho ráda zase sebrala z té země a chvíli ho držela. Možná bych ho ráda vzala a našla mu nějaký příjemnější místo, nějaký kde mu bude líp, než v koutě na zemi!
Asi bych Vám měla vysvětlit, jak se to "klubko" vlastně v tom koutě ocitlo a co je to vlastně za "klubko". No, kde začít?! Snad někde ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že to "zašmodrchané" klubíčko už začínám docela pěkně rozplétat. Že jsem z toho měla radost, jak pěkně mi to jde a jak moc mám to "klubíčko" vlastně ráda. Jak s ním ráda trávím čas, protože je to vlastně docela dobrá zábava a jak mi je s ním vlastně docela dobře.
A pak přišel zase nějaký střih. Tentokrát v podobě mého bolavého zubu. Ono konkrétně nešlo ani tak o ten zub, jako takový, ale o to všechno, co se okolo toho nahromadilo. Ať už to bylo opět moje setkání se zdravotnictvím, ať už to bylo to, že mi dělá velký problém říct si o pomoc, ať už to byla ta velká neochota až nezájem mi nějak pomoci, ať už to byla nějaká moje bezmoc a snad i pocit nespravedlnosti a odmítnutí, co jsem cítila. Ať už to bylo opětovné setkání s tím, jak to u nás ve zdravotnictví momentálně funguje a zase takové nějaké pochopení toho, že Vám možná vlastně nikdo nepomůže, ve chvíli, kdy to budete potřebovat... Nevím, prostě všechno tohle mělo na svědomí zase to, že jsem to "klubíčko" vzala a hodila ho do kouta. Jako by za to všechno mohlo... Jako bych si najednou myslela, že mi bez něj bude líp... A víte co? NENÍ!
No a tak tam leží, už přes týden leží v koutě a já o něm moc dobře vím. Vím, že na mě smutně kouká, že mě pozoruje a chce, abych ho zase vzala a aby jsme zase byly spolu.
A já jsem tak nějak pochopila, že to není jen "zašmodrchané klubíčko".
A že i když je teď pěkně oválený v prachu, tak je to to nejhezčí "zašmodrchané klubíčko", které mám. A že i když je pořád hodně zauzlovaný a vůbec netuším, kde má konec a kde začátek, tak že je to to nejjemnější, nejvoňavější a vůbec nejkrásnější "klubíčko", protože je MOJE a je mi s ním prostě líp než bez něj!
Chápete?!… Já zase o trošku víc... :)
NEMŮŽEŠ SI UVĚDOMIT SEBE SAMA TAKOVÉHO, JAKÝ JSI, DOKUD SE NEUTKÁŠ S TÍM, KDO NEJSI.
- NEALE DONALD WALSCH -