KDYŽ SE VÁM CHVĚJOU ZÁDA...

     Když se Vám chvějou záda, není to rozhodně nic příjemného. A mě se chvějou! A nejen záda, ale vlastně skoro celé tělo. Je to třes, který není vidět, ale cítíte ho, to teda rozhodně!

     Není to poprvé, přece jen si na svých zádech vláčím pořádný batoh, do kterého občas ještě něco přihodím. Ale je pravda, že už jsem toho z něj i spoustu vytřídila, zahodila nebo i ztratila. I tak se ale občas přihodí, že se mi zdá obrovsky těžký a mám pocit, že vždycky když je tam něco, co by tam být nemělo, že se právě přihlásí moje záda a tím chvěním se mě snaží upozornit na to, že bych s tím měla něco dělat. Porovnat to, protřídit, možná něco vyhodit, něco poklidit a nebo možná vzít jen na vědomí, že některý věci prostě úplně zahodit nejdou a pokusit se je přijmout?!... 

     Problém je, když nevíte co vyhodit a co poklidit a nebo jak to srovnat, aby ten batoh na zádech nebyl zas tak moc nepříjemný. Jste zmatení, přehrabujete se ve všech těch přihrádkách a vlastně vůbec nevíte, co můžete dát pryč a co ne! Co když něco vyhodíte a pak Vám to bude chybět, co když to budete potřebovat!? Cítím, že potřebuju poradit co tam zůstat musí a čeho se můžu zbavit. Já to nevím!

     Poslední týden mám pocit, že mi tam někdo nevědomky hodil zpátky pořádně těžký desky plný věcí, který nechci, aby se ke mě už vraceli. Jsou strašně těžký. Myslím, že už jsem je protřídila, ale i tak jsou těžký. Asi jsem si myslela nebo spíš doufala, že už se vážně nevrátí. Ale nějak mi je jasný, že by to bylo asi moc jednoduchý, že by to takhle prostě nešlo. Že ke mě nějak patří a že moje práce s nimi ještě neskončila a asi jen tak neskončí. V těch deskách je STRACH, jsou tam OBAVY, ÚZKOSTI. Strach o mě, o moje zdraví, ale i obavy o to, jestli to zvládnu, jestli mám dost sil, jestli se dokážu tomu strachu ubránit! Ale přece jen jsou věci, které jsem v těch deskách už nenašla. Nenašla jsem tam třeba PANIKU, ale mezi řádky se tam asi ještě objevuje nebo třeba všechny ty pocity, které mám spojené s ATAKOU. Vypadá to, že ty už jsem snad zničila a vyhodila! Alespoň tak to teď vidím.

    Nějak se mi dneska vrací text písničky ŽIVOT od Marka Ztraceného, kterou jsem si pouštěla ráno v autě...zpívá tam mimo jiné:

 "... a světu stále nerozumím, jen nechápavě koukám..."

mimochodem je krásná….

"Jak den se střídá s nocí a svět se točí jak má, ve světlý budoucnosti nás čeká i tma, žijeme svojí pravdou co pravda často není. Když už si začnem zvykat, hned se něco změní..." 

"...život nejde podle plánu..."

     Asi momentálně dost vystihuje mojí náladu a moje pocity. To, že má člověk nějaký plány, ale život se na to moc neptá. A přece nás žene pořád dopředu a vlastně nás nenechá stát na místě, což je dobře. A krásně vystihuje ty momenty, kdy život člověka prostě překvapí a on se s ním musí nějak poprat. I to, že nám nabízí to pěkný, ale musíme počítat i s tím, že občas se ta obloha zatáhne a bude pršet... Pro mě je v ní zkrátka hodně pravdy a sálá z ní taková zvláštní nálada, že život je něco, co by člověk měl mít rád! A víte co tam taky zpívá?

Jsem věčný romantik, i když se to nezdá...

ASI JO...