Každý jsme jiný a každý jsme ORIGINÁL. A je to tak dobře. Myslím, že díky tomu je vlastně ten život takový pestřejší, zajímavější a, jak já poslední dobou ráda říkám, i BAREVNĚJŠÍ. :)

ŽIVOT UMÍ BÝT I LAHODNÝ, STAČÍ JEN UMĚT OCHUTNÁVAT.

- PATRIK KEŠELÁK -

     To, co je pro jednoho z nás důležité, pro toho druhého nemusí mít žádný význam. To, co je pro jednoho samozřejmost, druhý může vnímat jako obrovskou vzácnost. Někdo může být chytrý a vzdělaný, někdo umí krásně malovat, další dokáže vlastníma rukama vytvořit třeba stůl a nebo židli. Někdo další zase třeba krásně zpívá nebo hraje na několik hudebních nástrojů. Další třeba nemá hudební sluch, ale uběhne 10 km jako nic...

     Chci tím říct, že, každý jeden z nás, jsme svým způsobem vyjímeční. Ale ne každý to o sobě víme, dokonce ne každý si to o sobě myslíme. A ne každý si to umí sám sobě přiznat. Ono totiž není vůbec jednoduché, pro spousty z nás, říct: "TAK JO, TEĎ VŠICHNI KOUKEJTE, TOHLE MI VÁŽNĚ JDE A JSEM V TOM FAKT DOBRÁ/DOBRÝ!"

     Schválně. Zkuste se teď na chvilku zastavit a zamyslet a jen si tak řekněte: "Co je vlastně ta MOJE SILNÁ STRÁNKA? V čem že já to vlastně TAK VYNIKÁM? CO MI VÁŽNĚ JDE?"

     Pro mě osobně je to třeba neuvěřitelně těžká otázka na kterou se mi hodně těžko hledají odpovědi. Jo, kdyby jste se mě zeptali, co mi třeba NEJDE, co mi na mě VADÍ, v čem jsem vážně ŠPATNÁ, jakou že to mám ŠPATNOU VLASTNOST?! Tam bych odpovědi celkem sypala z rukávu, to si buďte jisti! ALE CO MI JDE? CO MÁM NA SOBĚ VLASTNĚ RÁDA? Upřímně...dneska už bych i tady něco našla, ale rozhodně bych si u toho připadala tak trošku "nepatřičně". Nevím proč, asi mě prostě někdo naučil, že samochvála smrdí...

     A o to asi jde! O to, že mě osobně třeba nikdo neučil, že je dobré se občas pochválit a hlavně, že je to POTŘEBA. A teď se občas ocitám v situaci, kdy, když mi někdo řekne, že jsem šikovná, dobrá nebo že mi třeba fandí, že se opět cítím tak nějak "nepatřičně". Vlastně na to nejsem zvyklá a vůbec netuším, jak na to mám reagovat. Neumím to.

     Asi proto, že opravdu nejsme vedeni k tomu, starat se sami o sebe, v tom dobrém slova smyslu. Neumíme se, jak říká moje terapeutka, OPEČOVÁVAT. A přitom to tak moc POTŘEBUJEME. POTŘEBUJEME se naučit OPEČOVÁVAT SAMI SEBE! Naučit se třeba - pochválit se, být k sobě milý a laskavý, věřit si, fandit si, odpouštět si...prostě se opečovávat. :) PROSTĚ STARAT SE SAMI O SEBE! Najít si k sobě cestu...

KŘÍDLA MOHOU NARŮST JEN TĚM, KTEŘÍ ZKOUŠEJÍ LÉTAT.

- PAVEL KOSORIN -

     Nikdy bych nevěřila, jaký krásný pocit může člověk zažít, když se "NAJDE". Když najde to své JÁ a začne ho vnímat, mluvit s ním a poznávat ho. A když přijde nějaké pochopení, když do sebe prostě něco "zacvakne" a místo ubližování si se začnete mít rádi, tak pak je to vážně velký. Neumím to vyjádřit, já cítím něco jako obrovský pocit vděku a nadšení...

     A právě někde tady v té chvíli si začnete všímat, že Vy sami jste vyjímeční, že zvládáte spoustu věcí a že se za sebe nemusíte stydět. A je jedno, jestli ta věc je to, že jste schopní ráno vstát z postele, že jdete na nákup mezi lidi, vyndáte prádlo z pračky nebo uběhnete těch 10km - pro každého z nás totiž znamená "ZVLÁDNOUT VELKOU VĚC" něco úplně jiného. Chápete?...

     Přemýšlím, k čemu bych přirovnala ten můj pocit vděku a nadšení z toho, že se věci mění a že vím, že sama se sebou jsem teď silnější. Možná mám opravdu někdy pocit, že mi narostla "křídla" :) Je to zvláštní pocit, možná až trošku euforický.

     Jako ten bájný Ikaros, který vstal z popela...

     Vzpomínám si, že jsem někde v začátcích terapie slyšela písničku od Jelenů s názvem IKAROS. Celou tuhle píseň mám napsanou v deníčku, protože v tu chvíli, kdy jsem jí slyšela, jsem věděla, že je o mě! Četla jsem jí tenkrát na našem terapeutickém sezení a říkala jsem, že to jsem já, že přesně takhle se cítím. A celou tu dobu jsem vlastně doufala, že snad někdy přijde ta chvíle, kdy i já ty křídla roztáhnu a poletím. A teď mám pocit, že jsem blízko, že si myslím, že by to snad i šlo, že už si to umím představit.

IKAROS - JELEN

     Tak kdo se poznává? Já určitě! A pořád cítím ten pocit, když jsem věřila, že ten Ikaros v té písničce jsem já...