JEN TAK ŽÍT...aneb ROZCESTNÍK
Jen tak žít. To je možná asi moje životní motto!? Něco, co mě vystihuje už od dětství. Vždycky jsem si chtěla JEN TAK ŽÍT. A kdyby to tak šlo, tak by to bylo fajn. Byla bych pravděpodobně spokojená, rochnila bych si v tom co chci, nedělala to co nechci a život by jen tak běžel a bylo by to! Přesně tak, jak to bylo v útlém dětství, když jsme ještě nic nemuseli, jen spát, jíst, hrát si, mít rád a prostě JEN TAK BÝT.
Nedávno jsem si prohlížela pár mých fotek z posledního týdne a zaujala mě právě tahle...
Turistický rozcestník. Ukazatel směru. Pěkně Vám řekne, kde jste a pak Vám hezky a dokonce barevně napoví, kam že se to můžete vydat. Sdělí Vám, jak je to daleko, na jakou stranu máte jít a kudy. A pozor! Třeba takové online rozcestníky na internetu (ty jsou totiž ještě vymakanější), ty Vám ještě kolikrát řeknou, jak moc namáhavá je to cesta. Jestli tam jsou kopce, kudy půjdete, jestli se budete plahočit po lesích či loukách nebo si pošlapete po nějaké krásné asfaltce, jaké je na trase převýšení a dokonce i to, pro koho je to vhodné či nevhodné.
A po tomhle mém "velmi hlubokém" zamyšlení mě hned pohltila moje fantazie a začala jsem si představovat, jaké by to asi bylo, kdybychom i na ŽIVOT měli takové rozcestníky?! Co by nám to vlastně dalo?! A chtěla bych to vůbec?! No schválně, zkuste se zamyslet se mnou...
ŽIVOT NENÍ NÁHODA, ALE VOLBA. NEJDŮLEŽITĚJŠÍ NENÍ, CO SE DĚJE, ALE JAK SI S TÍM PORADÍME.
- HAL URBAN -
Moje fantazie začala asi nějak takhle...představuju si dítě, tak 2 roky. A tenhle malý "bambula" stojí řekněme před jedním ze svých prvních rozcestníků nebo chcete-li ukazatelů, který mu přinesl život. A tenhle malý prcek to má ještě docela jednoduché...za rok ho čeká školka, za čtyři roky škola...a pak je tu pořád máma a táta a jejich náruč, která je od něj zatím jen pár kroků (to je asi zhruba to dětství, o kterém píšu na začátku). Tady by těch ukazatelů asi ještě nebylo tolik a navíc, je tu pořád ta mámina náruč, která vše vyřeší.
Ale najednou se z toho "malého bambuly" stane školák. Dostane školní tašku, tu mu dají na záda a řeknou mu: "Tak jo, je čas! Jde se do školy!" A je tu život... První povinnosti. A tady už by těch rozcestníků a ukazatelů mohlo být více. Postupně se totiž začne před tím školákem otevírat svět. Najednou jsou tu spolužáci-kamarádi, kteří mají třeba nějaké záliby...David s Vojtou hrají fotbal, Anička chodí tancovat, Verča dělá gymnastiku, Lenička má ráda keramiku, Venda hraje na housle a Honza...ten pěkně zlobí! A ostatní se tomu smějí! "Super, to bych možná mohl zkusit taky!?" A už nám rostou...po červené se zlobivým Honzou, po modré za Davidem a Vojtou hrát fotbal nebo co to zkusit po žluté, na které je spousta učení a pak střední a vysoká..
OSUD NENÍ VĚCÍ NÁHODY - JE VĚCÍ VOLBY. NENÍ TO NĚCO, NA CO JE TŘEBA ČEKAT - TO JE NĚCO, CO JE MOŽNÉ USKUTEČNIT.
- MICHIO KAKU -
A čím víc ten malý človíček roste, tím více ukazatelů a tím pádem možností volby lemuje tu jeho cestu...je jich nespočet...rostou jako houby po dešti a je jich pořád víc a víc. Je jich celý les, některé jsou větší a výraznější, některé naopak malé a možná naprosto nedůležité. Dalo by se takhle žít? Bylo by to jednodušší?
Upřímně, tak trošku cítím, že nějaké takové cedule s různými možnostmi cesty tady kolem nás vlastně jsou. Jen je nevidíme, nezakopáváme o ně a nemusíme se u nich zastavovat a číst si je. Ale i tak tu jsou. Na cestě každého z nás je jich nespočet a dávají nám možnost volby. Dávají nám svým způsobem svobodu, protože záleží jenom na nás, jak ten ukazatel pochopíme, kam chceme nasměrovat a kam chceme v tom svém životě vlastně dojít. A je strašně důležité si to uvědomit a přijmout tuto možnost. Že máme možnost volby, a to i když máme pocit, že jsme ve vleku jiných lidí, jiných okolností nebo že od nás čeká někdo nějaké jiné rozhodnutí. Pak je ohromně důležité říct si STOP! Zastavit, najít ten "rozcestník" a uvědomit si, kam asi vede a jestli po téhle cestě chci opravdu jít!
Pro mě osobně je ale nejdůležitější se nejdříve naučit říkat to krátké slovíčko - STOP!