JAK OBRÁZEK Z PUZZLE...

PUZZLE

Jsem obrázek, ani hezký ani ošklivý, spíš taková abstrakce, kterou pochopí jen Ti nejfundovanější v oboru, možná jen Ti, kteří jsou podobnou formou abstrakce také "postiženi".

Někdo mě složil, skládal dílek k dílku, tak aby to k sobě pasovalo. Skládal mě život, skládali mě rodiče, skládala mě společnost, skládali mě kamarádi ve škole, nadřízení v práci a bůhví kdo ještě. Každý, kdo šel okolo se podíval a zkusil ten dílek vložit tak, aby to nějak drželo pohromadě. Jo, tak se cítím, že prostě nějak držím pohromadě, ale přitom vím, že ty dílky nejsou na správném místě a že nedávají smysl. Úplně cítím, jak některé dílky poskakují, vykukují a říkají si: "Ne ne, sem já nepatřím, kdo mě sem narval proboha. Co to byla za patlala, narval mě do volné dírky, možná do mě ještě praštil pěstí, jen ať jsem pěkně na tom místě, kam mě dal. A hlavně ať tam nějak držím."

Občas jde někdo okolo a pěkně do mě strčí! Někdy si ty největší otřesy dělám já sám! A pak mám co dělat, abych se udržel pohromadě. Cítím jak ty dílky volně položených puzzlíků různě nadskakují, některé vypadnou z těch svých otvorů, některé zapadnou zpátky, tam kam patří a některé se vrátí jen tak "na půl", jenom zčásti. Pak musí přijít někdo, kdo mě je opraví a pomůže jim zpátky nebo je zkusí přemístit, tam kam patří, tam kde dávají větší smysl.... Těch puzzlíků je tolik, že já sám na ně nestačím. Spíš si ubližuju než abych se opravoval, dochází mi to moje obrovské nadšení ze skládání, docházejí mi síly a dochází mi trpělivost....

Cítím obrovský vztek a bezmoc. Jediné co bych teď udělal opravdu rád, by bylo třísknout těmi dveřmi, které se přede mnou tak krásně otevřeli. Bouchnout s nimi, možná do nich ještě vzteky kopnout a nechat to být! Ale vím, že kdybych to udělal, tak se celý rozsypu...zbyla by jen hromada nikam nepatřících, podivně tvarovaných dílků...a vím, to že tohle bych si nikdy neodpustil,

...tedy spíš NEODPUSTILA...