HLEDÁM RADOST...

...i když dnes bude řeč o radosti, radostné téma to upřímně moc není. Je totiž o ztrátě, zoufalství, hledání a bloudění. O hledání něčeho, co se časem objeví, pohladí to po duši a než si na to člověk může zvyknout, tak je to zase pryč...

RADOST! Už jen to samotné slovo, když ho tady píšu a když na něj myslím mi lehce zvedá koutky nahoru a někde v hrudi cítím malý, maličkatý plamínek, který mě tam hřeje. Jsem za něj tak moc vděčná! Jsem vděčná že tam plápolá, protože moc dobře znám ten pocit, když jako blázni škrtáte sirkou a ta svíčka prostě ne a ne chytit.

Téma radosti, především tedy ztráty radosti, je pro mě pořád hodně čerstvé a bolavé, a to i přesto, že, jak píšu výše, už ten můj plamínek radosti přece jen hoří. Mám totiž v živé paměti ten čas, kdy prostě neplápolal, kdy byla tma a studeno. 

Vlastně si myslím, že tohle je jeden z prožitků, které jsou těžko přenositelné slovy, a to si myslím, že jsem poměrně dobrá slovní ekvilibristka (dobře, tak tohle slovo jsem si teda musela "vygooglit" :) Ale o to víc, si myslím, mi budou rozumět všichni "úzkostňáři a depresáři", o tom jsem tedy alespoň přesvědčená. I tak se ale pokusím i pro vás ostatní takovou ztrátu radosti osvětlit a vynést tohle téma na světlo. Je to totiž něco, na co býváme, v rámci své bolavé duše, tak trošku sami.

Najděte v sobě místo, kde je radost, a radost vypálí bolest.
- Joseph Campbell -

Nevím jak moc člověk v běžném cvrkotu života přemýšlí o tom, zda má radost, jestli jí prožívá, jestli jí cítí, jestli má v jeho životě místo, jak moc a jak často?! Osobně si myslím, že moc ne...tak jako o spoustě dalších věcí, které jsou součástí našeho života a našeho prožívání. Pozornost si získávají totiž většinou až tehdy, když nám z nějakého prazvláštního důvodu začnou chybět. Kdy nějak postupně začneme tušit, že něco není v pořádku, že něco neladí, že jsme zkrátka tak nějak, jak já říkám, "přisražený"!

Ani já jsem o své radosti dříve nijak zvlášť nepřemýšlela, prostě proto, že tam byla...a paradoxně jsem si i docela dlouhou dobu neuvědomovala, že se pomalu a plíživě z mého života vytrácí...až zmizela úplně. Necítila jsem nic...tedy omyl, cítila...strach, bezmoc, beznaděj, úzkost. Přestala jsem se těšit, nedokázala jsem se smát, povídat si, něčím se zabavit. Věci a bohužel i lidé, kteří mi dříve dělali radost a se kterými jsem ráda trávila čas mi nedávaly žádný smysl...žádnou radost!

Není pro mě jednoduché na tohle období vzpomínat, ale i tohle období mě nějak utvářelo a dost pravděpodobně tu bylo proto, abych ve svém životě nějaké věci přehodnotila, možná některé ukončila a některé naopak začala. Ale upřímně, pořád cítím na jazyku takový ten trpký pocit z toho, že jsem na jednu stranu ráda, že jsem od té doby ušla velký kus cesty, na které jsem zase tu svojí radost a těšení se našla a na druhou stranu jsem obrovsky naštvaná, že jsem k tomu všemu musela dospět přes všechno to trápení. Nepřijde mi to fér! Ale i tudy někdy vedou ty naše cesty...cesty ZOTAVENÍ.

Někdy je vaše radost zdrojem vašeho úsměvu, ale někdy může být váš úsměv zdrojem vaší radosti.
- Thich Nhat Hanh-

Ta moje cesta Zotavení je už pořádně dlouhá a vlastně dost pestrá. Když se na to takhle dívám, tak má vážně svá různě barevná období. To první má spíš tmavé barvy, černé a šedivé...nevěřila jsem tomu, že bude ještě někdy lépe, že budu někdy ještě cítit něco jiného než strach. Byl všude, v každém kousíčku mého těla, vyplnil vše co se dalo. Moje radost se vytratila už dávno předtím a v tomhle období nebyla šance, že by mohla opět začít plápolat. 

Jenže pak se začalo tak trošku "časit" a černo a šedivo občas narušil i nějaký ten bílý obláček, strach se začal taky trošku stahovat a já v sobě pocítila, po strašně dlouhé době, pocit, že se s tím vším chci poprat a že to zvládnu. Jela jsem na sílu a s heslem "když to nejde silou, zkus to ještě větší silou", s něčím jsme hnula a s něčím vůbec ne. Energie rychle docházela a já jsem měla pocit, že jsem po každém rozběhnutí se znovu a znovu narážela do pořádně pevné zdi. Myslím, že ani v tomhle období tu radost nebyla, jen nějaký obrovský pud sebezáchovy.

Jenže...pak se s bílými obláčky občas ukázala i modrá obloha a najednou tu byly barvy. Začala jsem malovat, poprvé v životě a tam už ta radost byla, tam už hořela. Asi nikdy nezapomenu na tyhle momenty, kdy jsem sama sebe překvapovala tím, že dokážu přenést své pocity na papír, že se mi to líbí a že z toho mám radost. Prostě přišla, škrtla jsem sirkou (dost možná jsme škrtli sirkou společně s mojí terapeutkou), ať už to bylo jak chtělo, HOŘELA. Sice maličko, nenápadně a velmi nesměle, ale hořela. A od té doby hoří stále, jsou to nějaké čtyři roky...a i když občas pořádně zaplápolá a je to vážně oheň, tak i teď má čas od času období, kdy je ta moje radost nenápadná a nesmělá. 

Bojí se...i já se bojím. Bojím se, že zase jednou přijde takový poryv, že mi ten plamínek zase sfoukne. Naučila jsem se nebrat radost jako samozřejmost. Moje úzkosti mě zase naučili to, že je lepší na ní nespoléhat. Naučili mě to, že se nemám těšit, protože pak budu o to více zklamaná a taky to, že mít radost se nevyplácí. Upřímně i po pěti letech v terapii říkám, že to byli učitelé, které se vkradli pod kůži. Těžko se jich zbavuje. 

Často tedy, pokud za mnou moji klienti přicházejí se zoufalstvím, že nemají radost ze života a nic je netěší, říkám, že v tomto případě SE RADOST A TĚŠENÍ VRACÍ AŽ JAKO POSLEDNÍ. Možná to zní tvrdě, ale je to upřímné a znamená to především také to, ŽE SE VRÁTÍ A ŽE TU S NÁMI ZASE MŮŽE BÝT! A to mi přijde důležité. 

A věřte mi, že i já zažívám chvíle, kdy si to musím neustále dokola opakovat, abych uvěřila a mohla jít zase dál!

Věřím, že je to vnitřní síla, která dělá vítěze nebo poražené. A vítězové jsou ti, kteří skutečně naslouchají pravdě svého srdce.

- Sylvester Stallone -

JSME V TOM SPOLEČNĚ!

 Bc. Ludmila Musilová...vaše PEER průvodkyně při setkání se s bolavou duší