KDYŽ HLAVA DRŽÍ OTĚŽE...

     V minulém článku - BÝT SÁM SEBOU... jsem zmiňovala tu situaci, kdy už si člověk hodně věcí uvědomuje a kdy by se rád vyvaroval věcem, které mu nepřinášejí vlastně nic dobrého. Kdy se ten náš vnitřní hlásek chce taky dostat ke slovu. Ale i to, že se může stát, že ta hlava, která drží ty "otěže" je nechce pustit...

     Ani jsem netušila, když jsem to minulý týden psala, že se hlava zase bude chtít tak brzy o ty "otěže" se mnou prát a přetahovat. Ale pere se...nebo já s ní? A má to cenu?

     Už pár dní mě bolí žaludek. Ono to u mě není zase tak nic divného, můj žaludek se prostě občas ozve. Obzvlášť v době, kdy jsem stažená nějakým strachem nebo úzkostí a nebo jsem ve stresu (i když si teď aktuálně nic velkého neuvědomuju). Většinou je to právě on, který se ozve, společně se zády. Asi to není nic divného, když se nad tím zamyslím, je mi jasné, že to záda odnést musejí. Když jsem totiž ve stresu, v úzkosti, něčeho se bojím nebo mám z něčeho obavy, tak moje tělo vyloženě "zbystří"! A stáhne se! A bohužel ne jen na chvíli. Někdy si uvědomím, že jsem tak moc stažená už několik dní a vlastně to ani nevím. Mnohdy mě na to upozorní moje čelist, která je sevřená v pevném stisku. Třeba ležím večer v posteli a najednou si to uvědomím. Uvědomím si, že nejsem vůbec uvolněná, že mě vlastně ta čelist až bolí, tím jak jí svírám. Tak jí uvolním a během minuty...zkoumám...to samé... A když si pak udělám takovou rychlou "inventuru" staženosti mého těla, zjistím, že ta tenze, která v něm je, je naprosto šílená.

     Proto se snad  ani nedivím, že ty moje záda trpí. Nemohou si totiž pořádně odpočinout. A poslední dny trpí opět. Jen nevím, jestli mě nejdřív začaly bolet záda a až poté žaludek nebo to bylo opačně. Každopádně, právě na takové chvilky čeká moje hlava, respektive nějací "sabotéři" v mojí hlavě, kteří si tam žijí nějakým svým životem a čekají na příležitost, až mi zase budou říkat věci, které mi říkají už tolik let. A já jim spoustu let docela věřila, vlastně hodně věřila. Zase se snaží pořádně sevřít "otěže" ve svých rukou a vytrhnout mi je. A oni teď mají pocit, že jim přece musím věřit i dál a tak se snaží. Snaží se mě "bombardovat" těmi svými řečmi o tom, že ten žaludek bolí z nějakého důvodu. Že je určitě nemocný, že možná celé moje tělo je nemocný a že přece nic nemá smysl! A já je slyším... Slyším ty "staré známé hlasy", které jsou tak strašně moc přesvědčivý. A nechtějí se vzdát, nechtějí dát pokoj.

CO SE MÁ STÁT, TO SE STANE A SEBEVĚTŠÍ STRACH NEBO ÚZKOST TO NEZMĚNÍ.

- CHRISTOPHER PAOLINI -

     A víte co?! Já úplně cítím jak by bylo jednoduché se těm hlasům poddat a nechat se do toho vtáhnout. Cítím to a přitom na druhé straně cítím tu mojí obrovskou vnitřní sílu, která se jim má chuť bránit a říká si: "Tak jo, jsou tady, ale ty víš, že občas přijdou...nech je být, nevšímej si jich a ono je to přestane bavit". Jo, vím to, jen mě to stojí spoustu sil a spoustu pozornosti a připravenosti k boji. Není to jednoduchý, a i když mi už druhý den není psychicky úplně dobře, tak mám někde uvnitř tu velkou radost z toho mého odhodlání a ze zjištění, že jsem přesvědčená, že tohle už dokážu zvládnout. Že to sice nebude jednoduchý, ale že to zvládnu (se všemi mými opětrnými body :).

     Sice mě to vlastně strašně trápí a přiznávám se, že mám STRACH a zase tu kvůli tomu brečím, protože se přeci vždycky může něco pokazit a může to dopadnout jinak, než si člověk přeje...ale snažím se hledat i to pozitivní. To, proč je tenhle vzorec takový jiný. A výsledek? Už mě to neparalyzuje tak, že by mě to vyřadilo ze života, nepřichází žádná panika...A Z TOHO MÁM RADOST! A JSEM NA SEBE I TAK TROŠKU PYŠNÁ!

STATEČNÝ NENÍ TEN, KDO NEMÁ STRACH, ALE TEN, KDO UDĚLÁ TO, CO MUSÍ, NAVZDORY TOMU, ŽE MÁ STRACH.

- RAYMOND E. FEIST - 

     A ještě jedna věc mi přijde moc fajn.

     Včera, když mi nebylo moc dobře a tak nějak jsem nevědela, co se sebou a trochu jsem se bála a prosila jsem svůj "velký opěrný bod" o podporu (která přišla a já děkuju), tak mi přišla sms s pozváním na odpolední kafe. A aby toho nebylo málo, tak během chvilky dorazilo ještě pozvání na sobotní koncert :).

     A já naprosto jasně věděla, že ještě tak před půl rokem bych tohle všechno odmítla a šla domů se užírat svými bolístkami. A víte co? Tentokrát mě to ani nenapadlo...jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo to, že FAJN VĚCI PŘIJDOU PŘESNĚ VE CHVÍLI, KDY JE ČLOVĚK POTŘEBUJE! A já jsem ráda, že si jich už dokážu všimnout a zachytit je...