...HADROVÁ PANENKA...

     Mám ráda psychoterapii. Možná jí dokonce přímo miluju. Nevím, jestli je to úplně normální, ale já na ní vážně dost ujíždím :) A asi i díky tomu vznikl v mé hlavě  malý příběh o jedné takové HADROVÉ PANENCE...

     Hadrová panenka... Víte, jakou myslím?! Takovou tu měkoučkou panenku s velkou hlavou, dlouhými copy, barevnými šatičkami a neuvěřitelně roztomiloučkým obličejíčkem. Má krásný a šťastný úsměv, malý nosánek a rošťácký kukuč. Tuhle okatou panenku nemůžete nemít rádi! Pořád se usmívá a nikdy nepláče. Vypadá stále šťastně a spokojeně. A to i ve chvíli, kdy je smutná a opuštěná...třeba jako teď!

     Už nějakou dobu leží na posteli a někde uvnitř tiše pláče. Uvědomila si totiž, že ta její malá holčička, která jí tak moc milovala a která se o ní neustále starala, už nějak vyrostla, a že jí už vlastně nepotřebuje. A ona je smutná, ta malá holčička jí chybí a v hlavě se jí honí nejrůznější otázky. Třeba jestli je tohle všechno?! Jestli už dál nebude nic?! Jestli už to, proč tu měla být "splnila" a její život tím pádem skončil?! Jestli má smysl tady dál být!?!

     A najednou se stane něco hodně zvláštního. Někdo téhle panence přiváže na ručičky a nožičky provázky, které velmi opatrně, ale pevně uchopí někde nahoře jakási neviditelná ruka a začne za ně tak trošku "tahat". Nejdříve zvedne panence jednu ruku, pak druhou, pak jí zahýbe nožičkama a pomůže jí posadit se. A panenka se nestačí divit... Ona vlastně vůbec netušila, že by mohla sama hýbat rukama nebo nohama...ona to vážně nevěděla...nikdy to nezkoušela a možná to ani nikdy nepotřebovala!

     A provázky se hýbají dál, pomůžou panence slézt z postele a postaví jí na nožičky. A ta neviditelná ruka, která si s těmi provázky hraje tak umě a šikovně, pohne panence nejdříve s jednou nohou a pak s druhou a pomůže jí udělat krok, pak druhý, třetí, čtvrtý...a najednou to té malé hadrové panence docvakne. "Vždyť já umím chodit!!! Sice s provázky, ale po svých vlastních nohou!" Nikdy jí nic podobného nenapadlo, netušila, že by mohla něco takového zvládnout!

     A jak tak chodí a za pomoci těch provázků poznává svět okolo sebe, začíná pomalu chápat, že může vyzkoušet a objevit spoustu dalších věcí. Že může žít život podle svých představ a že život může být vlastně hodně fajn! Že dokud je tady, tak nic nekončí! A taky jí dochází to, že žít nějakou dobu s těmi "provázky" není žádná ostuda a vůbec to nemusí nijak skrývat. A moc dobře ví, že ty "provázky a tu ruku, která za ně občas tahá" má dokonce strašně moc ráda!

     A taky ví, že až přijde ten správný čas a ty provázky bude moci odstřihnout, že si je schová do nějaké krásné krabičky, kterou si dá do kapsičky svých krásných barevných šatiček a bude je opatrovat jako ten největší poklad, který jí pomohl zase znovu žít.

     Tak i tohle všechno může zažít jedna taková obyčejná hadrová panenka s rošťáckým kukučem. A nejen ona...