Další parťák do života: PERIMENOPAUZA

Další parťák do života: PERIMENOPAUZA! Hrozný slovo, hrozný název...PATŘÍ JÍ TO!

Další "parťák", který se tak nějak plíživě objevil v mém životě. Ano, je pravda, že já poměrně dlouhou část svého života takovým zvláštním a intenzivním způsobem toužím po tom, mít nějakou blízkou osobu, přítelkyni, takovýho jako parťáka do života…zkrátka "nebýt sama". Ale nevím, jestli ti "parťáci", kteří se ke mě v posledních letech konečně dostávají, jsou úplně ti, po kterých tak prahnu. Tak nějak se mi zdá, že tady někde vázne komunikace!

No řekněte…tak nejdřív mi do cesty vlítne strach, pak úzkosti a abych to měla tak nějak "ucelené", objeví se i deprese. Ok, ten náš vztah byl velmi intenzivní, ale taky to podle mě byla první chyba v Matrixu. A TEĎ? Perimenopauza?! TO JAKO FAKT?! Intenzivní to je, jen je to zkrátka trošku jiné než jsem si přála.

Musím se přiznat, že se fakt zatím poznáváme. Je to období takového toho "oťukávání se". Seznamujeme se, já bych si zatím asi ráda držela odstup a nějakou svojí "bezpečnou zónu", protože tak to já v seznamování zkrátka mám. Nicméně ta "pruhovatá koza" (přechod) do toho zkrátka docela šlape. Jako vážně se předvádí. Normálně bych se s ní vlastně asi už dávno nevídala, jenže tady to tak úplně nejde. A je to celý takový zvláštní, ÚPLNĚ MĚ TO MATE.

Vlastně ani nevím jak to vysvětlit. Trvalo mi docela dlouho, než jsem pochopila o co tu jde. Jako bych objevila důležitý dílek téhle skládačky, ke které, světe div se, nemám zase žádný obrázek. Což ale neznamená, že s tím umím něco dělat. A taky to rozhodně neznamená, že s tím umím fungovat. Víte co je na tom nejdivnější a možná právě to matoucí?! Že to celé neprobíhá "jenom" v hlavě, ale přitom to v hlavě vlastně JE!

"...tohle období přece není "porucha" a já rozhodně nejsem rozbitá nebo porouchaná...

Hlava je ale jen jedna věc, pak je tu taky tělo, které se mění a žije si tak nějak "po svým". Jsou tu hormony, které mě nikdy moc neposlouchaly, ale nějak jsme se spolu nakonec vždycky domluvily. Teď úplně zvlčely a mají tendenci si dělat co chtějí. ZRÁDCI! Pak tu máme pleť, vlasy, nehty, oči, klouby… JO a POCENÍ! To je parádička. Když jste v obchodě nebo na obědě s kolegyní, na poradě s týmem a jediné co chcete je strhat ze sebe všechno oblečení, protože máte pocit, že se prostě "upečete". A pak to začne…cítíte "čurůčky" potu, které vám stékají po tváři, po krku a po zádech, vlasy mokré, jak kdybyste zrovna prolýtla sprchou. Super, tohle jsem si vždycky přála vyzkoušet. A taky cyklus, který si chodí kdy se mu zamane a kdy se modlím, aby první dny vyšly ideálně na víkend, protože jeho intenzitu během pracovních dnů už opravdu těžko zvládám s chladnou hlavou.

…a to jsem ještě nemluvila o psychice. Jako MUSÍM JÍ POCHVÁLIT, snaží se držet krok, ale vlastně o ní mám trošku strach, aby to tempo zvládla. Někdy vnímám, že je to pro ní náročné a já jí rozumím a o to víc se o ní snažím pečovat. Věřím, že to spolu zvládneme. Hodně věcem totiž už společně rozumíme, zažily jsme si toho spolu už opravdu hodně. Společně nás to posílilo a jsme si blízko. Já jsem tu pro ní a ona pro mě. Funguje to. Když nám do toho nikdo, třeba tahleta "pauza", nehází vidle!

Změny nálady Z NULY na STO!? Tedy spíš ze stovky na nulu, i když vlastně ne tak úplně, zastaví se to někde na čtyřiceti, padesáti. Je to ze dne na den. Z člověka, který měl ještě včera spoustu plánů, nápadů a energie se dnes ploužím po bytě jak ztracená lvice. Unavená, zmatená, trochu smutná a taky dost vzteklá. A já vlastně ani NEVÍM PROČ. Lev není v tuto chvíli vítaným společníkem, svět je na tom podobně. Chci jen klid a ticho, bezpečný prostor, kde můžu jen tak být. Jenže místo toho jen tak stojím uprostřed dne s hlavou v mlze, s tělem bez energie a pocitem, že se mi rozpadlo "něco", co mě běžně drží pohromadě. A celý TO NEDÁVÁ SMYSL!

Jsem to pořád já, ale vlastně nejsem. Jakoby se něco stalo, jakoby někdo přepsal celý program, který ve mě standardně běží. Se všemi mými strachy, úzkostmi, obavami i radostmi. Jakoby mě někdo "hacknul" a skrze mě vysílá svůj program. Tak nějak NENÁPADNĚ. A já jen tak koukám a říkám si: Jsem to ještě pořád já? Vrátím se? Nebo to takhle už zůstane?

Vlastně mi to hodně intenzivně připomíná mé setkání s úzkostmi. V principu to funguje dost podobně. Alespoň mi to tak přijde. NEMÁ CENU BOJOVAT. Má smysl pozorovat, vnímat, rozeznávat a hledat cestu, jak spolu můžeme fungovat a co si z toho všeho vzít a posílit se tím. Což ve mně vyvolává spoustu důležitých otázek!

Jak to zvládají ostatní ženy? Jak to zvládali naše matky nebo babičky?

Mluví se o tomhle období, tedy perimenopauze, dost?

Jde "jen" o hormony nebo o zásadní změnu v životě ženy, která je náročná z mnoha důvodů?

Jak moc to ženám rozhazuje psychiku? A co s tím dělají?

Končí některé ženy jako diagnózy v ordinacích psychiatrů?

Mluví s nimi o tom někdo jiný kromě jejich gynekologa? A mluví on vůbec o tom?

Je to proces, který nás má něco naučit?

Tohle období přece není "porucha" a já rozhodně nejsem rozbitá nebo porouchaná.

Je to živý proces. Je to těžké období, které umí vyděsit nejednu ženu. Není to jen konec cyklu, týká se také našeho reprodukčního období, které se v tomto období také pomalu uzavírá. Možná nás to nutí pochybovat sami o sobě, možná se na nějakou dobu sami sobě ztratíme. Ale myslím, že tohle není konečná stanice. Je to "přestup" a kdo ví, možná budeme pokračovat jen po jiné koleji, ale stále stejným směrem a možná i tohle má být období, kdy ten směr změníme.

Nejste v tom sami, jsme v tom společně! Vaše LidaMu