...CHCEŠ SKOČIT A NEMŮŽEŠ!...

     Skákali jste někdy bungee jumping? Já ne a vím, že to ani nikdy nezkusím. Tenhle druh adrenalinu mě vůbec neláká! Jaký má asi ten člověk, který se rozhodne dobrovolně přelézt to zábradlí na druhou stranu, pocity? Co mu jde asi hlavou, když se vrhá z té výšky dolů, do propasti?! Celý jeho život v tu chvíli závisí na jednom laně. Nechápu lidi, který tohle dělají dobrovolně, ale mají můj velký obdiv.

     A nebo třeba parašutisti?! Celé léto jsem měla možnost je ze zahrady sledovat. Po několik víkendů z nedalekého letiště vzlétalo letadlo, které mělo takový unavený, pomalý, ale hlasitý zvuk a stoupalo vzhůru...do oblak. Kroužilo na nebi s tím svým typickým vrčením až zmizelo někde nad mraky. A vždycky, když jsem ho slyšela, jsem věděla, že už jdou zase na to. Že v tom letadle je pár "šílenců", kteří se za chvíli volným pádem vrhnou z toho letadla ven. A že jejich život je závislý na tom, jestli se jim ten padák otevře a nebo ne. Sledovala jsem je, vlastně mě fascinovali. Čekala jsem, až uvidím tu černou, pohyblivou tečku na nebi a až se té, stále se zvětšující tečce, otevře padák. A ve chvíli, kdy se jim ten padák otevřel a oni se tak pohupovali ve vzduchu a pomalu klesali k zemi, se ten můj pocit jakéhosi "strachu" o ně proměnil v takové to: "Ty jo, docela jim závidím! Jsou to borci!". Ne že bych chtěla skákat padákem z letadla, myslím, že bych strachem umřela už cestou nahoru, ale já jim záviděla tu volnost, ten pocit toho, že se nebojí, že prostě skočí, že jsou teď a tady a jdou si to užít a co bude potom...to je jedno!

     Já nejsem v tomhle směru žádný střelec, vždycky jsem měla pocit, že musím jet "na jistotu". Že pokud nemám žádnou jistotu, že to lano nepovolí nebo že se mi ten padák otevře tak jak má, tak to dělat prostě nebudu. To ale neznamená, že jsem neměla chuť...nebo, že jí nemám právě teď! A co tím vším chci vlastně říct? Asi to, že i tohle moje "jetí na jistotu" mě, do jisté míry, dovedlo právě až k tomu mému obrovskému strachu, který pak přerostl v úzkosti, paniky a deprese.

     Dva roky chodím na psychoterapii a přijde mi, že teprve teď přišla nějaká zvláštní chvíle, kdy si ten svůj STRACH vážně uvědomuju a kdy s ním svádím poměrně důležitý boj, ve kterém teda zatím moc nevyhrávám. Ale upřímně, ani to už vyloženě neprojíždím! Já už nechci jet na jistotu, já chci taky skákat...

I TEN NEJMENŠÍ KRŮČEK MŮŽE BÝT ZAČÁTKEM NEJVĚTŠÍHO SKOKU.

- ONDŘEJ BELŠAN -

     ....a tady Vám posílám jednu písničku, která mě provází už nějakou dobu a pořád jsem jí ještě úplně "nevycucla". Radečka mám ráda, a tahle je vážně povedená, mám ráda tyhle smutný songy, je v nich něco, co mě láká poslouchat je pořád dokola a dokola. Dobře se u nich přemýšlí, něco se mnou dělají.

     Všimla jsem si, že písničky poslední dobou poslouchám takovým zvláštním stylem. Některá se mě dotkne, něco mi říká, nějak jí potřebuju a já jí jedu tak dlouho, až jí úplně celou "vycucnu".  A pak, když si na ní za nějaký čas vzpomenu a pustím si jí, tak mi najednou už neříká zas tak moc... A jak to máte Vy?