...CAPPUCCINO...
...po dlouhé době jsem si včera uděla cappuccino. Po dlouhé době jsem také včera, po celém týdnu a možná i po celém dlouhém měsíci pocítila potřebu, se nějak vědomě odměnit, dopřát si klid, udělat si radost.
Cítím, a to dost intenzivně, že jsem pořád "v letu". Že skončí jedna věc a následuje další a že na sebe, na tu holku tam uvnitř, někdy nemám vůbec čas. A jsem z toho upřímně smutná :(
Moje terapeutka mi nedávno říkala, ať zkusím ráno, když se probudím, vymyslet něco na co se budu ten den těšit...nějakou úplnou drobnost, třeba že si dneska koupím gumový medvídky nebo si na to moje kafe třeba dneska nasypu trochu skořice...cokoli. Vzpomněla jsem si na to právě dneska, když jsem se rozhodla, že místo tradičního rychlého kafe si raději udělám cappuccino.
Někdy je potřeba, zkusit věci udělat prostě trochu jinak. Tradičně, když přijdu z práce, zapnu kávovar, zmáčku tlačítko na kterém je malé kafe, kopnu ho do sebe a jdu dál. Ale udělat si cappuco přeci jen vyžaduje trošku větší akci, to není tak jednoduché. Musím si udělat to malé kafe, musím nalít mléko do konvičky, zapnout páru a počkat, až se správně nahřeje. Pak musím páru upustit a našlehat si mléčnou pěnu (u čehož si připadám vždycky strašně důležitě :)), kterou pak musím přesunout do té kávy. Pak ještě skořice a hnědý cukr, kterým tu pěnu popráším čímž vznikne neuvěřitelně dobrá karamelová krustička, která mě nakonec posadí do toho křesla se lžičkou v ruce...dobrota. I takhle může chutnat odměna, i takhle se může člověk na nějakou chvíli zastavit a říct si, tak dobrý, posaď se a užívej si tuhle chvilku, vždyť si jí zasloužíš...
KDYŽ CHCEŠ POCHOPIT SLOVO ŠTĚSTÍ, MUSÍŠ JE CHÁPAT JAKO ODMĚNU A NE JAKO CÍL, NEBOŤ JINAK NEMÁ VÝZNAM.
- ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY -
Mám pocit, že se všichni pořád honíme za "štěstím". Chceme dobrou práci, která nás bude bavit a budeme v ní spokojení, chceme pořádný auto, nový dům, krásnou dovolenou, hodně přátel, spoustu liků... a uniká nám, že tohle všechno není někde "tam", že tohle všechno je "tady". Koukáme na ten kopec, kde na nás to "naše štěstí" má údajně čekat, ale nevidíme, že tady dole je to "naše štěstí" všude okolo nás. Taky s tím bojuju, taky to štěstí okolo sebe mnohdy nevidím a myslím si, že na mě někde čeká nebo možná taky ne...ale když se zastavím a rozhlédnu se okolo sebe, tak často zachytím chvíli nebo třeba malý okamžik, který mi dá jasně najevo, že já to svoje štěstí mám. Ať už v rodině, ve svém dítěti, v lidech, které poslední dobou potkávám a hlavně sama v sobě.
Tak chci jen říct...běžte a udělejte si cappuccino jako já, kupte si třeba kilo gumových medvídků (ty miluju :)), obejměte svoje dítě, poděkujte někomu že ho máte, poslechněte si písničku, na kterou jste kdysi tak rádi pařili, jděte na procházku nebo si prostě jen lehněte a odpočívejte...
Dělejte to co máte rádi a co Vám dělá dobře. A když to nevyjde? Udělejte to jako já, řekněte si...TO NEVADÍ!...a zkuste to znova. Propady občas přicházejí, bolejí, nutí nás si myslet, že nejsme silní, že nic nedokážeme, že jsem zase zklamali. Možná zazmatkujeme, možná tomu chvíli uvěříme, ale pak stejně jdeme a uděláme si CAPPUCCINO s tou karamelovou krustou na povrchu.