BÝT SÁM SEBOU...nebo se sebou?

     Říká se, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale co když to má člověk opravdu tak nastavené?! Co když ho život a zkušenosti opravdu vystraší  a zformují natolik, že raději některé věci úplně vzdá, protože už dopředu má pocit, že se mu NEMŮŽOU PODAŘIT a nebo že se, a to je hrozná věc, třeba ZTRAPNÍ! 

     Také se ale říká, že chybami se člověk učí! Tohle tvrzení je mi daleko bližší než to první. Zároveň ale moc dobře chápu, cítím a vnímám, že se opravdu může stát, že člověk začne věřit tomu, že ať udělá cokoliv a ať to udělá jakkoliv, tak prostě ZKLAME... 

     A zklamat můžeme různě. Můžeme třeba zklamat SAMI SEBE (a to fakt bolí!). Můžeme mít ale také pocit, a často i máme, že svým rozhodnutím nebo tím co uděláme, můžeme zklamat lidi okolo. Ať už to jsou lidé blízcí nám, tak to mohou být i lidé trošku vzdálení - kamarádi, přátelé, kolegové v práci. Taky to mohou být lidé, se kterými něco sdílíme, nějaký kolektiv... Těch lidí, které se okolo nás pohybují a které můžeme případně našim rozhodnutím nějak ovlivnit je vážně hodně. Můžete je zklamat, můžete je nepříjemně překvapit, možná že to může někdy i vypadat tak, že je chcete i zradit. 

NEJVĚTŠÍ CHYBA, KTEROU V ŽIVOTĚ MŮŽETE UDĚLAT, JE MÍT POŘÁD STRACH, ŽE NĚJAKOU UDĚLÁTE.

- ELBERT HUBBARD -

     Všechny tyto pocity znám vlastně moc dobře. A možná proto mi je tento citát tak moc blízký a možná právě proto mi přijde tak moc opravdový. A nutí mě přemýšlet! Přemýšlet o tom, proč, kdy a jak se stane, že si člověk některé věci nastaví tak, že ho pak vlastně celý život omezují?! Proč se stane to, že člověk začne žít víc pro JINÉ než SÁM PRO SEBE?! A "nejvtipnější" na tom všem je to, že většina z nás, kteří to máme takto nastaveno, to NEVIDÍME! Nevidíme to do té doby, dokud nás na to NĚKDO nebo i NĚCO neupozorní...

     A teď je už jen na nás samotných, jestli si toho upozornění všimneme, jestli ho pochopíme a jestli mu dáme naší pozornost. Může to být totiž úplně cokoli. Můžou to být stále se opakující problémy ve vztazích, může to být jen nějaká naše vnitřní nespokojenost, mohou to být úzkosti, deprese, sebepoškozování, může to být ale i fyzická bolest, která se somatizuje např. do bolestí zad, bolestí hlavy, špatného zažívání a takhle bych mohla pokračovat dál a dál...

     Ano, teď už vím, že je to tak! A opravdu tomu věřím. Věřím, že když v sobě něco potlačujeme, tak se to dříve nebo později někde projeví. A čím větší pnutí v sobě máme, tím více různých příznaků a projevů se dostavuje. Je to začarovaný kruh, ze kterého vystoupit není zase tak jednoduché.

    Pokud se podívám na sebe, tak musím říct, že někdy trvá vážně hrozně dlouho, než Vám něco z toho "docvakne". Hodně z těch příznaků, které zmiňuji výše, jsem zažívala stále dokola. A moje hlava jela podle nějakého "zajetého vzorce" a ubírala se úplně jiným směrem než vlastně měla. Moje hlava nabrala směr, že pokud mě pořád něco bolí a to stále dokola, tak že na tom vážně zdravotně nemůžu být vůbec dobře...ne psychicky nebo chcete-li duševně, ale fyzicky. Pořád dokola jsem přemýšlela o tom, že jsem určitě nějak vážně nemocná a že to bude určitě něco, co už nejde vyléčit...a tak vlastně pořád čekáte, kdy přijde ta chvíle a všechno to skončí.

     Žijete ve strachu, panice a úzkosti a všechno Vás děsí pořád víc a víc.

     A PŘITOM NENÍ NEMOCNÉ TĚLO, ALE DUŠE. JSEM NEMOCNÁ JÁ, TAM UVNITŘ A KŘIČÍM O POMOC ZE VŠECH SVÝCH SIL. A POŘÁD TO NIKDO NEVIDÍ...ANI JÁ...

ŽIVOT NENÍ HLEDÁNÍ ZKUŠENOSTÍ, ALE HLEDÁNÍ SAMA SEBE. OBJEVÍME-LI VLASTNÍ STAV DO ZÁKLADU, VŠIMNEME SI, ŽE TENTO STAV TĚSNĚ SOUVISÍ S NAŠÍM VLASTNÍM OSUDEM, A DOJDEME KLIDU.

- CESARE PAVESE -

     Ale já si nakonec všimla a tak nastal ten čas, kdy jsem tu svojí "dušičku" začala léčit. Za pomoci terapie a taky sebe! A ať už každý zvolí způsob pomoci, který je mu nejbližší, tak věřte tomu, že se začnou dít možná trošku divné a taky hodně zajímavé věci. A to hned na několika frontách. Ať už to je to fyzické tělo, hlava, duše nebo srdíčko. Všude nastanou změny, nezůstane jak se říká, kámen na kameni. A že to bude bolet? Bude! Ale je to jediná možná cesta...tohle nejde obejít. A taky možná zjistíte, že i když třeba srdíčko hodně chce, že ta hlava, která přeci všechno ví a všemu rozumí a všemu tady velí, že ty otěže svírá tak pevně, že je nechce jen tak povolit. Zároveň ale také zjistíte, že postupem času a prací (u mě konkrétně v terapii) se ten stisk svíraných otěží trošku povoluje. A že to srdíčko a ten hlásek někde uvnitř nás, už možná mají k tomu všemu taky co říct a že se jim to občas i podaří.

     To naše JÁ, které se všeho tak bálo a které mělo ze všeho strach, je najednou slyšet. Najednou si začnete uvědomovat, že to naše JÁ má svůj názor, že má svoje potřeby a že přece není důvod mu nedát prostor, aby to mohlo říct. ŘÍCI TO MINIMÁLNĚ SAMO SOBĚ. To je první krok! A nejde jenom o slova, jde hlavně o prožitky, jde o city, taky o slzy, o radost, o potřeby, o užívání si...

     A myslím, že někde tady v té fázy se aktuálně nacházím já sama. Probouzí se ve mě spoustu pocitů o kterých jsem si ani nemyslela, že je mám, ale probouzí se ve mě i spoustu citů, lásky a pochopení  k sama sobě, taky poznávání, dojímání a dalších spoustu niterních pocitů, se kterýma kolikrát ani nevím co si počít. :) A mám z toho neskutečnou radost! Přijde mi to jako takové setkání nejlepších přátel po pár letech, kdy z nějakého důvodu nemohli být spolu. A vy zjišťujete, jestli je to pořád ten "starej dobrej kámoš". A je vlastně hrozně fajn a i neskutečně dojemné, že ho POZNÁVÁTE a že je jasný, že ho život trošku "POŠTELOVAL" (pošteloval - krásný slovo :), ale v jádru JE TO ON! A vy víte, že tenhle NĚKDO zapadá přesně do té díry, kterou jste v sobě nějak cítila. Že tam prostě PATŘÍ a že vlastně vůbec nechápete, jak jste bez něj mohla TAK DLOUHO FUNGOVAT!

     Asi se budu opakovat, když řeknu, že tohle všechno zní možná dost DIVNĚ A BLÁZNIVĚ. Ale já vlastně chci na to svém životním příběhu nějak demonstrovat a přiblížit Vám to, co se někdy může v člověku odehrávat. A i když jsem si i já hrozně dlouho připadala DIVNÁ a JINÁ, tak mi nějak postupně dochází, že ty prožitky uvnitř nás nejsou zase tak moc odlišné. Že se každý občas cítíme TRAPNĚ, že máme každý někdy STRACH se nějak rozhodnout...něco udělat... A myslím si, že jde hlavně o to, najít mezi tím vším nějakou rovinu, tak aby nebylo utlačované to MOJE JÁ a zároveň aby netrpěli lidé okolo víc než je to nutné. A to je to věčné hledání a věčná otázka, se kterou se neustále dokola potkáváme a musíme jí řešit. A jsem přesvědčená, že se nám na ní bude odpovídat trošku lehčeji, až najdeme ten SVŮJ VNITŘNÍ KLID A POHODU A HLAVNĚ SAMI SEBE!