BOJ POKRAČUJE...

Antidepresiva, úzkosti a panika

V minulém vyprávění svého příběhu jsem skončila někde v čase, kdy jsem podruhé začala brát antidepresiva. Konkrétně jsem brala Eliceu, která mě nijak neomezovala, jen jsem po ní přibrala nějaké to kilo, protože mi patrně podporovala chuť k jídlu. Což bylo v mém případě docela zásadní. S váhou totiž bojuji vyloženě odmalička. Vždycky jsem byla "při těle" a pamatuji si, že pravidelné vážení, které probíhalo v rámci školních povinností, mi nikdy nebylo příjemný. Naopak. Určitě to ve mě zanechalo docela velkou stopu určité trapnosti a stydlivosti. Obzvlášť, když jsem pak přišla do věku, kdy to řeší nejen každá holka, ale už i kluci. O tom ale možná někdy jindy...

Takže, brala jsem každý den 1 tabletu Elicei, v případě větších obtíží, kdy jsem cítila vnitřní chvění, obrovskou nejistotu a třeba přišla i ataka, byl po ruce LEXAURIN. Tabletka, která vždy pomohla, uklidnila, když bylo potřeba. V případě Lexaurinu tu musím zmínit jednu věc. A to, že pokaždé, když jsem po tomhle "léku" sáhla, tak opravdu pokaždé jsem měla obrovské výčitky svědomí. Připadala jsem si, že jsem ZASE zklamala...sama sebe i ostatní, že jsem to ZASE nezvládla. Že jsem k ničemu, když nedokážu sama sobě říct, že se přece nic neděje, že je to zase to TO, co už roky znám. Zase nervy, zase psychika, zase úzkost, panika... Nikdy mě nepřestane udivovat, a to ani teď, jakou má úzkost a panika ohromnou sílu. A i to, jak lehce se člověk přehoupne s docela dobrého dne a dobrého pocitu na absolutní dno, do deprese, kdy ani nemáte chuť a sílu vylézt z postele. Je to až děsivé, jak je to rychlé.

"ŽIVOT BEZ BOLESTI NEMÁ SMYSL."

- ARTHUR SCHOPENHAUER -

Myslím, že někde tady už přicházel hodně intenzivní pocit s někým o tom mluvit. Pocit, že to musím někomu říct nebo se zblázním. Paradoxně mě asi "zachránila" další operace. Přišla najednou, již jednou operovaná kýla se uskřinula a já jsem se ocitla na operačním sále. Bylo před vánoci, 21.12.2016. Operace, dospávák, první hygiena po operaci, vysoký tlak, rychlý tep, přeskakování srdce, dušnost, zamotání hlavy, tma...pak hodně hlav doktorů nade mnou, kteří říkají, že už je to dobré, že jsem zpět, tma...ARO, milý a fakt pěkný doktor, který mi říká, že je vše v pořádku a že CT žádnou embolii, které se doktoři báli, neprokázalo. Ptá se, jestli mám nějaké psychické problémy, jestli se mi tohle stává....říkám, že se strašně bojím, že umřu, ale tohle, že se mi zatím nestalo. Takže vánoce na chirurgické JIP, napojená na monitor, poté spousta vyšetření na interně a to vše s výsledkem, že fyzicky jsem absolutně zdravá a že mi v podstatě nijak jinak pomoci nemohou. Domů jsem dorazila na Silvestra a ten den k nám přišel i Ježíšek... :)

"ZATÍMCO ZTRÁCÍME SVŮJ ČAS VÁHÁNÍM A ODKLÁDÁNÍM, ŽIVOT UTÍKÁ." - SENECA -

Každopádně od té doby mi bylo jasné, že takovou panickou ataku, jakou jsem zažila na dospáváku po operaci už nechci nikdy zažít. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem nemohla dýchat a je zvláštní, že jsem se o to ani nepokoušela. Přesně si pamatuju všechny věci, které mi v té krátké chvilce, než jsem omdlela, šli hlavou. To, jak jsem si říkala, že to tak prostě musí být, že tohle je konec a že tady musím prostě všechny nechat. Myslela jsem na Lucku a na Kamila...bylo to zvláštní a i teď, po třech letech cítím ten intenzivní pocit, který jsem tam během té krátké chvilky zažila.

To už jsem ale hledala na internetu nějakou pomoc, jak to řešit. Ale i to je těžké. Člověk se stydí, stydí se za to, že si neumí pomoc sám. Pořád se přesvědčuje, že to přece musí zvládnout, že není blázen. A okolí mu to také říká. Říká takové ty věty typu: "vždyť je všechno dobrý, tak co blbneš?" nebo "podívej, jaké starosti má tamten a nehroutí se, a ty jsi zdravá a vyvádíš", výborně člověku pomůže taky třeba tohle: "nemysli na to, mysli na něco hezkého". Tohle všechno jsou věty, které člověku z úzkostnýma myšlenkama opravdu nepomůžou. No každopádně až dva roky po té největší atace, kdy se událo spoustu dalších věcí a kdy se úzkosti a deprese pořád objevovaly a jelo to v zajetém kruhu - chvíli lépe, pak problém, úzkost, deprese a zase škrabání nahoru, aby bylo lépe...jsem se odhodlala, sebrala všechnu svojí sílu a odhodlání a napsala mail do havlíčkobrodského FOKUSU a POPROSILA O POMOC.

A ta pomoc přišla v podstatě okamžitě...DÍKY!

Často si říkám, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí za posledních 8 let, které jsem udělala a to, že to přišlo až po tolika letech trápení, tak že i to mělo nějaký důvod...KDO VÍ?!