BAREVNÝ PODZIM 2023...

     Prší… Venku za oknem je tma a ta v sobě dnes skrývá podzim, který je zamračený, studený a smutný. Mám ráda podzim, už jen proto, že se umí tak krásně převlékat. Vybírá si šatník plný barev, které mu neskutečně sluší, a to ať už prší nebo svítí sluníčko. Podzim umí být teplý, přívětivý, umí nabídnout svou nekonečnou náruč plnou spadaných listí, které mě nutí se v nich, jako malé dítě, brouzdat a poslouchat jejich šustění pod mýma nohama. Nabízí i ranní mlhy, které se líně válí v údolích a vycházející slunce v nich vytváří nějaký tajemný a zádumčivý svět. 

"ŽIVOT ZAČÍNÁ VŽDYCKY ZNOVA, KDYŽ NA PODZIM UVADNE." 
                                                                                                           - Francis Scott Fitzgerald -

     Vlastně si říkám, že v lecčems mi je podzim podobný, nebo jsem spíš já podobná podzimu? Umím být zamračená, studená, smutná i ubrečená, stejně jako on. K podzimu tohle patří a ke mně vlastně taky. Stejně dobře ale umím být přívětivá a ráda nabízím svou náruč ať už sama sobě nebo druhým. Často brouzdám uvnitř sebe a snažím se poslouchat každé zašustění či jen slabý hlásek, kterým ke mně promlouvá moje duše, hlava či tělo. A na vytváření tajemného a zádumčivého světa sama v sobě jsem vážně mistr. Kdyby v tomhle byla soutěž, můžete si být jistí, že bych stála na bedně, a to dost možná i úplně nejvýš.

     A co ty barvy? BARVY. To je jedna z věcí, které mám na sobě vážně hodně ráda, tu barevnost, kterou si nosím v sobě. Strašně moc dlouho jsem o ní nevěděla a viděla jsem jenom bílou nebo černou a když už tam byl nějaký jiný odstín, měl opět co do činění s těmito dvěma barvami. Dneska je tam obrovská paleta a pořád objevuju nové odstíny. Ráda je zkoumám a jsem za ně vděčná, ať už jsou teplé a veselé, nebo matné a studené. To nejdůležitější je, že jsou moje a dneska už i moc dobře vím, že si je z velké části míchám já sama a že mi je tím pádem nemůže nikdo vzít ani je přemalovat nebo změnit.

     Tedy skoro nikdo. Někdy mám intenzivní pocit, že mě na mé cestě nemůže nic zastavit a tuhle cestu si pak neskutečně užívám, …jako když surfař chytne tu správnou vlnu…, i já pak vyskočím na to pomyslné "prkno", pevně a neohroženě na něm stojím a nechávám se unášet tou silnou energií. V tu chvíli přesně vím, co a proč dělám a kam mě tyhle moje kroky mají dovézt. O to bolavější je pak ale možná ten náraz, kdy ztratím stabilitu a padám do těch rozbouřených vln a najednou nevím, kterým směrem se dostanu zpátky na hladinu, a kde najdu pod nohama pevnou zem. I takhle může vypadat úzkost. To jsou ty chvíle, kdy ztrácím jistotu, kdy všechny ty barvy přestanou zářit a splývají jedna v druhou, až se z nich stane jen velká černošedá kaluž, která mě uvnitř celou obalí…a pak už je tu jen strach, bolest a nekonečná bezmoc. V tu chvíli chci křičet o pomoc, volat na všechny strany, ať mě někdo zachrání…a i když vím, že jsou tu lidi, kterým na mě záleží a nějakým způsobem se snaží být v tom se mnou, stejně mi dochází, tak jako pokaždé, že na některé boje je člověk nakonec stejně vždycky sám.

VŠE, CO JSTE KDY CHTĚLI, JE NA DRUHÉ STRANĚ STRACHU.
                                                                                                                                            - George Addair -

     Mám ve svém životě úzkosti už nějakých dvanáct let, samozřejmě s přestávkami. Během těch let jsem zažila několik úzkostných období, které měly sílu, které postupně přecházely i do panických atak či se přetavily v depresivní prožívání. Byly tam období, které mě měly tendenci vyřadit mě ze života, období, kdy Lexaurin fungoval jako "záchrana", abych byla schopná být v práci a fungovat jako máma. Dlouho jsem si neuměla říct o pomoc a byla na to všechno sama…a vždycky jsem to "nějak zvládla". Musím se ale přiznat, že když přišlo úzkostné období teď, po zhruba nějakých čtyřech letech, které nebyly v rámci úzkostných stavů tak moc náročné, jsem se opravdu bála, že to nezvládnu.

     Jsou to dva měsíce, co mi bylo fakt bídně a je to poprvé, kdy mě úzkosti vyřadili z pracovního života, a to na celých šest týdnů. Ani po dvou měsících nemůžu říct, že by bylo všechno už v pohodě, moc dobře vím, že úzkosti tu jsou pořád se mnou, i když už ne v takové intenzitě a naštěstí ani ne tak často. Převlékají se, čímž mě matou a spouští v mé hlavě nekonečný proud obavných myšlenek, které to pomyslné úzkostné kolo roztáčí stále dokola. Tentokrát jsem úzkosti cítila hodně v nohou, cítila jsem chvění, pocit, že mě nohy neunesou. Žaludek také protestoval, každý den jsem se budila nejen s knedlíkem v krku a pocitem na zvracení, ale také s tím, že v žaludku leží něco, co nemůžu strávit a co tam nepatří. Napětí a chvění celého těla, záškuby svalů, rozostřené vidění a bolest zad znám už z dřívějška, i tak ale bylo těžké uvěřit tomu, že tohle je úzkost a že i tohle trápení skončí. Taky jsem přestala spát, což jsem nikdy dříve nezažila. Vždy to bylo o tom, že jsem s úzkostí usnula a ráno se zase probudila a ten čas, kdy člověk usnul a spal byla ta chvíle, kdy si mohl alespoň trochu odpočinout. Poprvé jsem zažila, jaké je to být se svými úzkostmi i celých 24 hodin. Bylo to náročné období a vlastně stále je, a i když už jsem schopná v noci spát (díky medikaci na spaní), ráno se stále budím s obavným a úzkostným pocitem. A i přesto že vím, že tohle všechno je v rámci úzkostného prožívání "normální", a že není jiná cesta než všechno to, co se teď děje prostě přijmout a nebojovat s tím, tak někde uvnitř mě doutná pořád strach a zároveň i obrovský vztek na to, že se mi tohle děje.

     VZTEK. Myslím, že je to, v rámci úzkostného prožívání, moc důležitá emoce. Alespoň tak to cítím já. Někam člověka posouvá, může se o ní opřít a čerpat z ní energii, která v tomto období chybí. Vždycky je ale důležité, umět ten vztek nějak pojmenovat a zařadit ho k tomu, k čemu patří. Já mám v sobě aktuálně vzteku hodně a je i hodně různorodý. Jsem naštvaná na sebe, to v první řadě. Jsem pořád přesvědčená o tom, že kdybych na sebe byla od začátku roku "hodnější" a respektovala své síly a možnosti, že bych nedospěla do téhle situace…jenže jsem dospěla, neuměla jsem to jinak. S odstupem času v tom ale už dokážu vidět i nějaké poučení se, zkušenosti, snad i nějaký posun na té mé cestě. Prostě jsem to přepískla a tělo mi dalo zpětně najevo, že už nemůže. Jsem ale naštvaná třeba i na terapii, na samotné úzkosti nebo třeba i na lidi okolo mě. Jsem naštvaná i na ten krásný barevný podzim, protože tady už je a protože, i když je tak krásný a barevný, tak sebou nese tmu, sychravo a nevlídno a tím tvoří úrodnou půdu mému úzkostnému prožívání. 

     Ale můžu se na něj za to zlobit? Můžu se zlobit na terapii, že není všemocná, můžu být naštvaná na lidi okolo mě nebo sama na sebe? Má cenu do toho vkládat energii a užírat se tím?! Já odpověď znám, ale to ještě neznamená, že to umím dělat všechno úplně jinak a že momentálně nejsem naštvaná na svět kolem sebe i uvnitř mě. Podle mě je čas zkusit zas a znova ten vztek přetavit v nějakou energii, která mě posune o krok kupředu....a nebo si zkrátka nasadit rukavice a rozdat si to s boxovacím pytlem, který mě už několikrát hodně pomohl. Je to jedna z mých strategií, o kterou se ráda dělím a která funguje.

Držte se....vaše LidaMu :)