Projekt JenTakŽít v sobě nese dva podstatné a důležité cíle nebo spíše sdělení či poslání, které chci přinášet a předávat dál a nejdál, kam to jenom půjde. Prvním posláním je DESTIGMATIZACE osob s duševním onemocněním a druhým pak POMOC, POCHOPENÍ a PODPORA, VÍRA a NADĚJE pro všechny lidi s bolavou duší.
JenTakŽít na Facebooku, to je společný prostor, kde sdílím sama sebe pro Tebe, často v osobních zpovědích a sdíleních. Najdeš zde různé tipy, rady a strategie, které utvářely a utváří tu mojí cestu Zotavení tedy RECOVERY. Díky skupině JenTakŽít...cesta Zotavení tady můžeš najít i BEZPEČNÝ PROSTOR pro Tvé sdílení a hledání té Tvé cesty Zotavení.
NEJSI V TOM SAMA/SÁM, JSME V TOM SPOLEČNĚ!
NECH MI TU NA SEBE MAIL A UŽ TI NIC NEUTEČE!
Není čas ztrácet čas. Tuhle větičku mám ráda, je taková hravá a ráda ji používám. Zároveň pro mě ale má i tu důležitou hloubku toho, že vím jaké to je, když je člověk tak nějak nedobrovolně zastavený či paralyzovaný. Kdy v určitém životním období není schopen udělat krok žádným směrem a zůstává trčet na jednom místě. Zůstává na místě, kde...
Další parťák do života: PERIMENOPAUZA! Hrozný slovo, hrozný název...PATŘÍ JÍ TO!
NÁDECH, VÝDECH...jedna z nejčastěji doporučovaných strategií jak najít ztracený klid. Taky jedna ze základních životních funkcí, která nám dovoluje být naživu. DECH, takový parťák, kterého máme stále sebou, i když si to často vůbec neuvědomujeme.
Někteří z vás si jistě všimli, že jsem se ZE SÍTÍ tak trochu VYTRATILA. CÍTILA JSEM totiž velkou potřebu se ZASTAVIT a PODÍVAT SE na tu svojí "tvorbu" tak nějak S větším ODSTUPEM. Podívat se na to, jestli TO CO DĚLÁM JE POŘÁD ještě o tom, PROČ TO VŠECHNO původně VZNIKLO. Tedy o POMOCI a PODPOŘE lidí, kteří se setkávají...
Mohlo by se zdát, že OBDOBÍ JEJICH PŘÍCHODU je pro všechny ČASEM RADOSTI, OČEKÁVÁNÍ a TĚŠENÍ. Někdy mám dokonce pocit, že se to OD NÁS tak nějak AUTOMATICKY očekává. Že když řekneš "Vánoce", MUSÍ následovat úsměv, třpyt světýlek a nadšené plánování.
Říct si o pomoc, když nás bolí duše, to chce opravdu VELKOU DÁVKU ODVAHY. A přesto stále lidé zažívají ve chvílích, kdy si o tu pomoc chtějí říct nebo již řeknou, pocity jakéhosi ZKLAMÁNÍ nebo NEDOSTATEČNOSTI SEBE SAMA. Když se podívám zpět DO SVÉHO PŘÍBĚHU, tak ani pro mě NEBYLO JEDNODUCHÉ si kdysi O TU POMOC ŘÍCT. A přesto, když...
Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy zahlédnete nějakou pěšinu nebo cestičku, o které moc nevíte kam vede a už vůbec netušíte kam vás vlastně zavede. Jediné co v tuhle chvíli víte je to, že vás něčím přitahuje, že vás "volá" a že se po ní zkrátka musíte vydat. Teď hned...ať už vede kamkoliv...
...JSOU RŮZNÉ DNY, A VŠECHNY JSOU MOJE...
Psaní… Psaní je pro mě jedna z věcí, která mě vždycky něčím lákala. Mám ráda slova, ráda si s nimi hraju a ráda poslouchám nebo si čtu, když si s nimi hraje někdo jiný.
Asi jsem vždycky toužila po tom být DOKONALÁ. Ne jen "tak trochu", ale ÚPLNĚ a BEZ KOMPROMISŮ. Byla jsem totiž přesvědčená, že až ta chvíle přijde a já budu ÚPLNĚ DOKONALÁ, pak už nebudu tak sama. Že AŽ SE TO STANE, konečně si někdo všimne, že jsem tady a BUDE MĚ MÍT RÁD...
Mám ráda život. V mnohém mě fascinuje. Dost možná nejvíce v tom, jak je vlastně neuchopitelný, v tom, jak se mnohdy až vysmívá našim plánům, přáním, ale i všem našim obavám a strachům. V tom, jak si zkrátka JENOM JE a každou vteřinu a minutu si prostě RAZÍ SI CESTU KUPŘEDU, protože ví, že zpátky už žádná ...
Když tam je, tak se cítím pevnější, silnější, tvořím celek. Svět uvnitř i venku má najednou spoustu barev a já vím že cítím, prožívám a žiju...protože můžu...a to je nejvíc!
- Ludmila Musilová -
