PSANÍ...
EXISTUJÍ DVA ZPŮSOBY, JAK ŽÍT ŽIVOT. TEN PRVNÍ JE MYSLET SI, ŽE NIC NENÍ ZÁZRAK. TEN DRUHÝ JE MYSLET SI, ŽE VŠECHNO JE ZÁZRAK.
- ALBERT EINSTEIN -
Psaní...myslím, že právě psaní je poslední dobou jeden ze zázraků, které jsem po dlouhé době opět objevila. Zázrak, který mě často podrží, když mě myšlenky ženou někam, kam nechci nebo když už nevím co s nima. Pak stačí vzít do ruky tužku, deníček a prostě psát.
Byla to jedna z prvních věcí, které jsem si pořídila, když jsem začala chodit na terapii. Zašla jsem do papírnictví a koupila si blok a propisku. Někde jsem si tehdá přečetla, že právě psaní může pomoci. Původně jsem si tam chtěla zaznamenávat své pocity při atakách, abych si je později, když opět přijdou, mohla přečíst a zjistit, že už jsem to všechno vlastně zažila. A najednou jsem začala psát, nejdříve hodně opatrně, ale protože mě v tom moje terapeutka podporovala, začala jsem si postupně zapisovat vše, co se mi děje v hlavě. A protože ze začátku jsem měla pocit, že kolem mě není nikdo, komu bych se mohla se vším svěřit, tak to byl a vlastně pořád je, takový můj "virtuální parťák". Takový deníček, který jsem nikdy v životě neměla.
Pravda je, že když se podívám na první zápisky, tak vidím dva obrovský skoky, které se za těch devět měsíců udály. Prní z nich je ten, že když otevřu deník na prvních stránkách, tak ty zápisky jsou hodně jednotvárný a negativní. V podstatě tam řeším hlavně svoje zdraví, stále se sleduju a z těch zápisků je patrná velká úzkost a strach a taky deprese. Pocity, že nevím jak a kudy dál a že jsem možná ty nejkrásnější roky už ztratila a nedají se vrátit... Všechny tyhle zápisky nejdou číst bez toho, aby člověku netekly slzy.
Ten druhý skok je ale taky v tom, jak moc jsou ty zápisy "osekané", je z nich vidět, že jsem se bála svoje pocity svěřit i tomu deníčku, i tomu papíru a že spoustu věcí a lidí okolo mě vůbec nevidím, a jestli je vidím, pak dělám že neexistují.
BUĎTE KAŽDÝ DEN NĚJAKÝ ČAS OSAMOTĚ.
- DALAJLÁMA -
Dneska jsou už ty zápisky úplně jiný, jsou plný mých nejrůznějších niterních pocitů, jsou plný mých myšlenek (a to i těch nejdivnějších) o životě, cítím z nich naději, cítím z nich pocit obrovského vděku, cítím z nich ale už občas i radost a pocit nějaký zvláštní spokojenosti, že to všechno má smysl, že jsem pořád tady a že mám před sebou pořád plno možností, jak si ten svůj život prožít. Je tam plno bolavých chvilek z minulosti, ale i bolavých věcí, který mě trápí teď a tady. Je tam spousta nářku, spousta litování se, strach, občas úzkost, naštvání... Ale i přiznání, uvědomění si atd. Jak říká moje terapeutka, je tam spousta práce. A někdy se po terapii opravdu člověk cítí tak, jako kdyby složil vagon uhlí.... Je to bolavá práce, a přece v něčem strašně krásná a i přesto, že kvůli ní tak často brečím, tak jí mám strašně ráda.
No a co jsem tímhle článkem vlastně chtěla říct? Asi to, že ze svých pocitů se dá docela dobře vypsat a může se z toho stát až taková lehká zavislost :) Ale pokud nemáte zrovna po ruce nikoho, komu se můžete svěřit a vypovídat se, pak není nic jednoduššího než vzít tužku a papír a prostě začít ty svoje myšlenky, obavy, úzkosti a strachy zapisovat a tak se jich třeba i pomaličku zbavovat. Já bez deníčku už nějakých devět měsíců nedám ránu :)
Přeju krásný psaní a nebojte se u toho si pořádně zabrečet. Ono to jde ruku v ruce...