KDYŽ PÍŠU...aneb jak se vyznat sama v sobě!

Psaní… Psaní je pro mě jedna z věcí, která mě vždycky něčím lákala. Mám ráda slova, ráda si s nimi hraju a ráda poslouchám nebo si čtu, když si s nimi hraje někdo jiný. 

Není tedy asi náhoda, že ve věku, kdy se mě často někdo ptal: "Tak čímpak chceš být?" se moje myšlenky hodně rozebíhaly právě směrem k písmenům, slovům a větám. Chtěla jsem být novinářka, ideálně sportovní a zážitky, které někdo zažívá na sportovních bojištích, pocity po zápasech či sportovním výkonu vyzvědět a dát je do písmenek na papír pro všechny ostatní, kteří tam nemohli být.  

Psaní je pro mne přemýšlení prsty.
- Isaac Asimov -

Milovala jsem fotbal a svým způsobem ho mám ráda i dnes. Pamatuju si, že v mém počítači jsem si tehdy vytvářela různé soupisky jednotlivých týmů v rámci ligy, ale především jsem sledovala náš "nároďák", kde tehdy hráli hráči jako Poborský, Nedvěd, Berger nebo můj favorit (protože se mi zkrátka líbil) Pavel Kuka :) a psala jsem o jednotlivých utkání své postřehy. Právě v tomhle období jsem asi zažívala největší propojení s psaním, které ale patřilo jenom mě a mému šuplíku.

Pak bylo ohledně psaní dlouho ticho, i když moje slohové práce na střední vždycky patřily k těm, které by, dle paní učitelky, vůbec nebylo špatné přečíst před celou třídou. To se ale nikdy nestalo, protože můj stud mi to tehdy rozhodně nedovolil.

Sebevědomá skromnost nesluší jen spisovatelům, ale sluší i jiným.
- Jaroslav Seifert -

Kdy jsem ale psaní objevila znovu, daleko více intenzivně a navíc ještě úplně jinak, bylo v době, kdy jsem nastoupila do své psychoterapie. Dá se říct, že je to jedna z mnoha věcí, které se mi díky mému úzkostnému prožívání dostali nebo vrátili do života. A teprve tehdy jsem si znovu vzpomněla na svojí touhu...stát se novinářkou. Tentokrát bylo ale moje setkání se s psaním a se slovy úplně jiné.  

Cítila jsem, že v sobě mám tolik věcí, které neumím nijak vypustit ven, protože je to velké zašmodrchané klubko, které nemá žádný konec ani začátek. A v té chvíli přišel deník, něco, co jsem do té doby nikdy nezkoušela (což mi dnes přijde úplně nepochopitelné). Tentokrát to ale nebylo proto, abych si hrála na novinářku. Tohle byla totiž daleko zásadnější mise, která vlastně už nikdy neskončila, i když nějaké malé pauzy si občas dopřeju. Psaní je zkrátka velkou součástí mé cesty Zotavení.

Neříkám, že začátky byly jednoduché. Když se dnes podívám do svého prvního deníku, byly to spíš hesla než něco, co by se dalo číst. Ale co, deníky tu nejsou od toho, aby si je někdo četl. Dokonce jsem zjistila, že se do nich už zpětně skoro nikdy nevracím. Pamatuju si, že mi šlo v hlavě spoustu věcí, spoustu slov, které ale často nebyly publikovatelné a i když je můj vnitřní hlas říkal nebo i křičel docela nahlas, tak říct je bych sama sobě nikdy nedovolila. No a napsat je tedy taky zrovna moc nešlo :) Ať už to byly peprné výrazy, které častovaly mé panické ataky, úzkost, mé přemýšlení nebo mě samotnou, napsat je a přiznat je sama sobě takhle "veřejně" nebylo vůbec jednoduchý. A posdílet do deníku to, jak se cítím a co se mi honí hlavou za divné věci chtělo zkrátka trpělivost, odvahu a především trénink.  

Trpělivým čekáním se nikam nedostaneme, jen trpělivou prací.
- John Ruskin -

Postupně to ale šlo a světe div se, díky psaní a neustálému zkoušení se mi čím dál častěji dařilo chytit nějaký ztracený konec provázku onoho zašmodrchaného klubíčka a tím, že jsem chytala jedno slovo po druhém a zapisovala ho na papír se mi dařilo klubíčko trošku uvolňovat. Najednou šlo tou tužkou chytit myšlenku a nepustit jí, dokud nebyla celá napsaná. V té chvíli to začalo dávat smysl. Smysl toho, že "být se svými myšlenkami v hlavě" rozhodně není stejné, jako když jednu po druhé zapíšeme na papír nebo je řekneme nahlas. Ta úleva, která přijde ve chvíli, kdy dokážu z hlavy, a tedy vlastně i ze sebe, nějakým způsobem odložit, je zkrátka velká a myslím, že je to jedna z věcí, která se musí zažít, aby ten druhý člověk pochopil, co mu ten první říká.

Zkuste si schválně představit třeba obyčejný nafukovací balónek, který je ve vaší hlavě (nebo hrudi, žaludku, břichu…) a který tím, že o něm přemýšlíte ("jste s ním") stále roste a roste a dokud ho budete živit, tedy přemýšlet o něm, tak se bude rozpínat stále více a následně bude vytvářet pnutí, neklid, nervozitu, úzkost… Ve chvíli, kdy o něm minimálně napíšu nebo někomu posdílím, že ho tam mám a je už pořádně velký, teprve v té chvíli se může jeho růst zastavit. Popsáním toho balónku také můžu více porozumět tomu, proč vlastně roste a čím ho to živím a můžu dokonce díky tomu zahlédnout i to, jak ho začít zmenšovat nebo jak se ho úplně zbavit. A přesně takhle mi moje psaní pomáhá.

Za tu dobu, co jsem v terapii, tedy za nějaký sedm let, mám těch popsaných deníků s nejrůzněji popsanými "balónky" už spoustu a u postele mám vždy jeden rozepsaný. Dnes už nepotřebuji psát tak intenzivně jako na začátku, nemusím ho s sebou nosit v batohu a své úzkostné a obavné myšlenky si tam stále zapisovat, což rozhodně neznamená, že nejsou. Dnes mi stačí si třeba jednou týdně zalézt do postele a podívat se díky písmenkům na to, co se mi honí v hlavě, kde se nacházím, jestli jsem to pořád já nebo co se mi v životě aktuálně děje dobrého nebo špatného. Často se také děje to, že právě písmenka mi pomáhají se neztratit, najít znovu samu sebe a ujistit se, že jdu stále po té cestě, která mi dává smysl. U psaní deníku zkrátka nacházím klid, který v mém životě stále není a možná nikdy nebude úplnou samozřejmostí.  

Nečekejte. Nikdy nebude ten správný čas.
- Napoleon Hill -

Psaní pro mě ale není jenom deník. Můj blog JenTakŽít v sobě skrývá spoustu postřehů, zjištění, sdílení a zkušeností z mého života, kde se úzkosti a depresivní prožívání stále objevují. Na svůj blog jsem stále pyšná, i když poslední rok na něj nebylo moc času a můj život se zase ubíral trošku jiným směrem. A mě to poslední dobou začínalo mrzet víc a víc. Možná i samotná změna, která do mého života v rámci pracovního vytížení přišla nebo jsem si jí tam spíš nechala přijít, je tady právě proto, aby nové postřehy a zkušenosti spatřily světlo světa a mé psaní mě zase oslovilo víc než v poslední době bylo možné. Těším se na to. Chci mu dát prostor. Tak uvidíme, kam se tohle mé sdílení zase posune.

Každopádně zatím na mém blogu JenTakŽít najdete spoustu starších článků z mé cesty Zotavení. Jsou tam zachyceny roky, které byly nejintenzivnější a kdy jsem zažívala spoustu "aha" momentů a neskutečných emočních bouří. Dnes, s odstupem času a s dalšími svými zkušenostmi a dalším kusem cesty Zotavení bych je možná už napsala trošku jinak, ale to hlavní poselství, tedy naději a víru a svojí osobní zkušenost, tu není třeba nijak měnit.

Tak pište...nebo malujte, tancujte, zpívejte či běhejte...je to jedno. Důležité je to, co po této aktivitě cítíte. A jestli jste klidnější, spokojenější nebo uvolněnější, pak to rozhodně není špatná cesta.

Mějte se dobře a nezapomeňte...NEJSTE V TOM SAMI – JSME V TOM SPOLEČNĚ!

LidaMu - váš PEER poradce při setkání se s bolavou duší